Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem byl na nějakém vrcholném podniku F3B. Mám tím na mysli Světový pohár FAI nebo něco podobného. Od toho zde mám Lomcovák a ten mi neomylně připomněl, že to bylo Mistrovství světa F3B 2019 v Jeseníku. Ten čas nějak pádí a koronáč nám do toho všeho hodil pořádné vidle…
Rosničkáři nás v předstihu varovali, že víkendové počasí bude pekelně horké. Měli pravdu. V neděli ve stínu téměř 40°C(!). Jedinou naší záchranou byl silný vítr, fungující lednice a po celodenním očistci na slunci studená sprcha díky zázemí, které na letišti u Nardtu existuje.
Průběh závodu mi připomínal šílenou jízdu na horské dráze. Pokud například sledujete, jak vítěz předchozí skupiny v úloze vzdálenost letí 38 průletů(!) a vy v té následující berete vítězství s průlety 14., tak zbývá jen pokrčit rameny a respektovat, že větru a dešti už dávno nevelíme.
Moje úloha termika. Dvakrát výstřel do 300m a pokaždé během 4 minut na zemi (ouuuuch)
Nakonec jsme odletěli tři kompletní kola, což v počtu 41 pilotů není určitě žádný obdivuhodný výkon. Nicméně v těchto podmínkách si myslím, že všichni s povděkem kvitovali rozvážnější pořadatelské tempo orchestru Reinhard Dylla&syn. Velký obdiv patří zvoníkům, kteří celé dva dny zírali do spalujícího slunce a hledali na obloze naše strojky.
Celý závod měl nepřeberné množství naprosto neočekávaných zvratů a pořadí se dost dramaticky po každé úloze měnilo. To mi opět připomnělo, že ačkoliv F3B pomalu zmírá na stárnoucí létající personál a nezájem facebookové mládeže, tak tato kategorie je opravdu vrcholná adrenalinová pařba.
Dík tedy patří organizátorům, že dělali co mohli. Dík patří celému českému týmu, že jsme spolupracovali s maximální dávkou empatie. Dík patří Honzovi Thienelovi, který nám celé dva dny v tom spalujícím slunci chodil pro padáky, ačkoliv se mohl válet někde u vody.
Sláva vítězům a čest přeživším.
Pařba to tedy byla, jen co je pravda. Jsem rád, že jsme to všichni ustálí ve zdraví!