Jak ten čas letí…

Na vojně, 1958

Psal se rok 1954 a já přišel na nábytkářskou průmku do Prahy. Chtěl jsem modelařit a tak jsem se dostal do klubu na Vinohradech k panu Dobrovskému. Tam jsem vydržel akorát rok a Franta Kříž – chodil o rok níž – mě přetáhl do Smíchovské tatrovky.

Můj vstup nebyl moc slavný. Klub byl plný reprezentantů jako Vláďa Hájek, Jirka Michalovič, Pepík Šedivec, Lifka a další. Schůze byly velice zajímavé. Repre podávali zprávy z velkých soutěží. A kdo a s čím lítal- taktika profily a mnoho dalších informací. Nezapomenu na motoráře Vláďu, jak referoval o svém rozlétávání. Před startem pozoroval počasí – intervaly stoupáků a jejich trvání. Byl vyhlášen start a čekalo se na termiku. Všichni poblíž sebe. Vláďa se stopkami v ruce najednou kopnul do vrtule a šel na to. Chytil úplný spodek stoupáku a uletěl maxo jak se říká s odřenýma ušima. Ostatní se opozdili a stoupák už nedostihli. A tak ty mezinárodní závody opět vyhrál.

Na schůzkách byly mimo jiné informace i předkládání plánků nových modelů a celý kolektiv to zdrbnul či spíše doporučil, jak to udělat lepší. Přinesl jsem svůj návrh A2( F1A) a ohlas nebyl špatný. Nevím, jak jsem přišel k první balze na éro, ale když jsem přinesl model komplet v kostře, byl jsem tázán, a čím to potáhneš. No přece kablem řekl jsem. Jirka Kalina řekl to ne, dám Ti modelspan. Šel jsem s ním domů a papír jsem od Jirky dostal.

Co dodat. Vyhrál jsem s érem klubové závody, potom krajský přebor a nominoval se na celoštaci. Tam jsem skončil sedmý. Při jednom vleku jsem zakopl o nějakou hromádku na poli a udělal kotrmelec. Naprasklo křídlo a maxo z toho nebylo.

Karlovy Vary. Soutěž V2 (akrobatické větroně). Vypůjčený vysílač s tlačítky.

Abychom mohli soutěžit, museli jsme získat výkonnostní třídu. A, B, a C. To znamenalo složit písemnou a ústní zkoušku a potom létaní s modely na čas. Teorie byla ze stavby letadel, historie letectví, aerodynamika a meteorka. Na Áčko bylo pět otázek z každé disciplíny a muselo se odpovědět na tři.

Já při písemné zkoušce na Céčko u Vládi Hájka dvakrát vyletěl… Nebylo to jednoduché, z každé disciplíny odpovědět na 15 otázek. Nevím, že by to někdo složil hned na poprvé. Díky tomu jsem se přestal bát teorie. A když se to složilo ústně, mohlo se teprve na závodech Céčko získat s modelem a to 3x maximum. A na veřejných závodech ulítat 3x maxo s A dvojkou také nějakou dobu trvalo.

Každý začínal Áčkem. To se lítalo s Čížkovou vosou. Lítalo se na malých klubových závodech a na Áčko se muselo 3x zalétnout jednu minutu. Po splnění teorie i létání jsme od náčelníka klubu obdrželi slavnostně odznak získané výkonnostní třídy.

Jirka Kalina stavěl pokojáky v úplně malé boudičce pod stropem ložnice. Nesmělo se tam hlasitě mluvit nedejbože kýchnout. To by potah popraskal. Potahoval to mikrofilmem. Pokojáky se stavějí z balzových prkének o tloušťkách od 0,2 mm a ty byly dost drahé. U nás se nesehnala. Guma Pirelly byla také specielní.

Jirka byl mistr světa i Evropy. Jednou letěli do USA a bedna s modely byla v zavazadlovém prostoru. No a po přistání a otevření bedny byly skoro všechny modely dosti pošramocené. Modely poničil vzduch, který proudil z bedny a do bedny se změnou výšky letadla. No a Jirka místo tréninku si z balzy vyrobil přípravky, vše opravil a znovu potáhl mikrofilmem.

To se napustí vana vodou, na vodu vyleje napřed olej a na olej se kápne náš vypínák. No a lak se roztáhne po oleji tak, že se molekuly laku postaví na štorc a potom pomocí drátěného rámečku stáhnou z oleje a položí na kostru pokojáku. Tak se dělal mikrofilm. A když kejchnete, tak můžete začít znova. A jak to dopadlo? S tak zaflastrovanými modely stejně vyhrál a byl opět mistr světa.

Jirka Michalovič si také stavěl RC aparaturu s Ing. Hajičem. Postavili první proporcionál na světě. Médium byl suchý led, který přes membrány hýbal s kormidly. V trupu byl přijímač z klasických součástek a tišťák zabíral celý průřez trupu. Bylo jich za sebou několik. Rozteč byla podle délky odporů.

Pak jsem postavil gumáka a s ním si také Céčko vylítal. Ještě jsem to zkoušel s motoráky, ale to nedopadlo dobře. Postavil jsem éro na motor 1 ccm a přinesl do klubovny. Vláďa to nádherně ohodnotil: Jé to je krásné do Ausláku. No, volný motorový model s motýlkem byl opravdu jen do výkladní skříně. Byl to prvý model, který mi ulítl od Zbraslavi až do Chuchle na závodiště. Měl jsem tam adresu a model se mi vrátil. A to až jsem ale šlápl na motýla a přidal směrovku.

Na závody jsem se s tímto výtvorem nedostal a ušetřil si tak ostudu. Chodili jsme trénovat do Strašnic (tam jsou dneska paneláky) a později pod Zbraslav. Na závody se jezdilo společně vlakem s papírovými krabicemi od zářivek.

Odmaturoval jsem a šel na vojnu. Nastoupil jsem k pohraničníkům a sloužil na Chebské brigádě. Když jsem nastoupil po PDŠce na rotu, začal jsem opět modelařit. Bylo nás pár a stavěli jsme malé modýlky ze stavebnic.

V Modeláři se objevila Alfa – RC model. Tak jsem nakreslil plánek, objednal od MVVS detoňák 2,5 a model postavil. O rádiu jsem si mohl jen zdát. Model jsem stříknul červenou a šel zalítávat. Od Ohře k drátům bylo dost daleko a louka. Zaklouzal jsem volňáska  z ruky, stříknul do nádrže trochu paliva a nahodil. A motor zhasl. Přidal jsem trochu paliva a to se několikrát opakovalo. Až to najednou chytlo a model jsem vypustil proti větru.

Modýlek udělal pár kroužků nad hlavou a namířil si to do Německa. Už jsem se s ním rozloučil. K mé malé radosti model přelétl dráty, čáru a dal se opět do kroužení. Potom došlo palivo a model se opět srovnal a zamířil tentokrát domů. Přistál kousek od místa startu. Sbalil jsem fidlátka a vrátil na rotu. Ale to byl teprve začátek.

Takové rojení na čáře jsme nezažili. Cesny, helikoptéry a amicí na džipech – jezdily po dvou – inu hrůza. A ještě kobereček od starýho. Červený model narušil hranici a hned letěla depeše o narušení do Prahy. Němci už létali s RC modely a tak se domnívali, že je to špionážní model s kamerou. Starej si model prohlédl a potom jsme se tomu všichni zasmáli a model už zůstal v krabici. A tak jsem začal s účkama aby motorek nezahálel.

Na rotu se přišli podívat pionýři a létání s účkem na hřišti bylo zajímavé. Ale neuměl jsem skoro nic. Domů jsem si vezl ještě malého gumáčka s jednou vrtulkou. Celý byl z dvojky balzy. S ním se dalo poletovat na louce bez nebezpečí přeletu.

Ještě si vzpomínám na jednu událost. Potkal jsem se tam s Karlem Slámou, který létal na velkých větroních a ten mě do plachtařiny zbláznil. A šlo se do civilu…