Srovnání plachtařského a modelářského sportu

Protože se náš tým neúčastnil MS F3B 2015 v Holandsku, rozhodl jsem se, že si od F3B trochu odpočinu. Plachtařský pilotní průkaz jsem již měl, tak jsem si řekl, že zkusím výkonnostně plachtařit ve standardní třídě 15m. Někdy v dubnu na začátku sezóny jsem si odlétl 100km přelet z Ústí nad Orlicí do Hronova a zpět, potom pár pětihodinovek, stříbrné C „bylo doma“. V létě potom při luxusních podmínkách v srpnu, kdy byly základny přes 2000m nad zemí se podařilo odletět deklarované tratě v délkách 300km, 400km a 500km.

Musím říct, že dálkové přelety jsou nádherná disciplína, kdy nikdy předem nevíte, zda se trať podaří obletět či nikoli. Přelet nad Orlickými horami, kolem Rozkoše, dál navážete kolem Adršpachu na Krkonoše, Černá hora, Liberec s Ještědem, paráda. Několikrát jsem by v situaci, kdy máte 500m nad zemí, pomalu vyhlížíte vhodné pole, skoro pokaždé se mi podařilo situaci zachránit, nalézt záchranné stoupání a vrátit se zpět do hry. Nicméně, když se zachraňujete ve třech stovkách nad zemí, máte spočítaný králíky, který má děda pod vámi na zahrádce a Vám to tak necelý metr za vteřinu stoupá, máte z toho docela zpocený záda.

Každopádně plachtařský sport je velice zajímavá disciplína. Donutí Vás to naučit se meteorologii, předpovědi, předpisy, rádiový provoz má také svá pravidla, je toho celkem dost, vesměs se ale jedná o věci užitečné. Na konci srpna jsem si potom zkusil svoje první závody v Hronově. První, co mě velmi příjemně překvapilo byla úroveň a vybavenost areálu v Hronově. Díky tamnější úžasné partě lidí se podařilo vybudovat jeden z nejlépe vybavených areálů v ČR.

První disciplínu nám pořadatel vypsal na úterý 18.srpna. Při pohledu na předpověď počasí jsem raději ani nesložil letadlo a jel lézt do nedalekého Adršpachu. Konečně jsem si odškrtl starý dluh, tj. vylézt na věž jménem Eliška. Další disciplínu vypsal pořadatel na středu 19. srpna, předpověď nic moc, letadlo jsem sice složil, nicméně po pár kilometrech marného boje na trati velím k návratu. Dobře jsem udělal, o přistání v polích nebyla nouze, největší borci doletěli k 1.otočnému bodu. Meteorologické podmínky bych nazval takto : lítat se v tom nedá ale závodit by se v tom dalo.

Ve čtvrtek předpověď udávala velmi silný SV vítr, pořadatel tedy vypsal AAT trať podél broumovských stěn. V podstatě létání na svahu, já tomu říkám sbírání šišek, neboť Váš odstup od svahu bývá občas i desítky metrů. S touto disciplínou mám naštěstí díky Milošovi Ramertovi zkušenost z létání na svahu v Podhořanech, takže alespoň vím, o co jde. První rameno podél svahu letím skutečně poctivě o svah, potom ale využívám termiky a lítám další ramena 400-500m nad svahem, v klidu a v pohodě, sice nemám takovou rychlost jako borci nalepení na svah, ale zato jsem v klidu že neskončím na poli před svahem.

Výsledkem je odletěných 175km s průměrnou rychlostí 80km/hod. Na zelenáče jsem celkem spokojen. Pěkné plachtařské počasí je ovšem hlášeno od čtvrtka dále. Pořadatel vypisuje trať o délce 224km s otočnými body Žamberk, rozhledna Černá studnice na západní straně Krkonoš a domů do Hronova. Je to trať kterou více méně znám, takže se těším. V klidu otáčím otočný bod Žamberk, což je mé domovské letiště, je vidět, že západně od Orlických hor jsou podmínky jako obvykle výrazně horší, takže u Žamberka raději dotáčím až do základny 2500m QNH a pokračuji kolem Jaroměře a Dvora Králové do Krkonoš. Známá „jaroměřská díra“ nezůstala nic dlužna své pověsti a tak se sice přibližuji otočnému bodu v Krkonoších, ale trvale ztrácím výšku. No co, ve Vrchlabí, tam to znám, tak tam při nejhorším přistanu. Kousek před Vrchlabím nalézám asi metrové stoupání, které vytrvale točím a točím, díky čemuž doletím na otočný bod rozhledna Černá studnice, kde už nebyl problém navázat na solidní Krkonošskou konvekci, do Hronova do cílové pásky mě sice ještě čekalo pár desítek kilometrů, v aktivním počasí to ale šlo dobře. Další soutěžní disciplínu mám odletěnou. Ten pocit, kdy vracíte do cílové pásky po splnění úkolu je úžasný…

Na pátek nám pořadatel, namlsaný ze čtvrtečního super počasí, nadefinoval trať o délce 500km. Z Hronova do Hodkovic, potom na Králický Sněžník, znovu na západ od Krkonoš a domů. Po vypnutí vlečnou do 600m navazuji na stoupání, do zahájení úlohy a otevření odletové pásky zbývá ještě asi 25 minut. Stoupání se ztrácí, moje výška taky, takže za chvíli se hlásím v Hronově na finále na dráhu 09. Vedoucí letového provozu Petr Jirásek mi přiděluje pořadí 1, rovnám se na finále když mám ve 230m najednou po zadkem dvoumetr. Okamžitě ho beru, do rádia hlásím že přerušuji finále, že mám dvoumetr. V pořádku, pokračujte ….. ozve se z rádia, stoupám vytáčím až do 2300m QNH, odlétám do pásky a zahajuji úlohu.  Hodkovice otáčím v pohodě, za nimi u Hořic se mi přestává dařit, mám už asi 600m nad terénem, ještě chvíli v těchto sr….kách a budu brzo v Hořicích v letišti na kafi.

No co, alespoň bych se mohl v Hořicích potkat s Petrou, spolužačkou ze ZŠ, asi bych se nemusel rovnou přiznat že tu sedím, protože jsem to po….al, ale dalo by se třeba říct, že jsem tu přistál protože „jsme se dlouho neviděli“, no ještě zkusím tenhle mrak a uvidíme. Mrak byl super, točím integrovaných 5m/sec, což je neskutečná paráda, zatím nejsilnější co jsem potkal. Za minutu jste o 300m výš, takže po 3 minutách mám o kilometr výšky navíc a mažu dál na Králíčák, krásný to kopec nad Dolní Moravou, po otočení Králíčáku se ale podmínky horší, letím na západ směr hřeben Orlických hor, brzo zjišťuji že mám tak malou výškou, že hřeben hor nepřeletím, vyhodnocuji situaci, hmm jsem v prdeli, skončím nejspíš na poli někde v Polsku, jediná šance je letět podél hor s tím, že se snad dostanu na Broumovské stěny, k doletu na letiště Broumov mi chybí 150 výškových metrů, to by s přispěním SV větru a broumovských stěn mohlo dopadnout. Letím chvíli v kurzu SV a najednou tu mám pěkný dvou metr a tak točím jako o život až do výšky 2300m QNH. Paráda, odvážně vyrazím směr západ, přeletím Orlické hory a koukám že se od severu nasouvá vysoká cirrovitá oblačnost, která ukončí veškeré naděje na termický vývoj. Poslouchám provoz na rádiu, slyším jak se chlapi baví, že spousta závodníků na severu už je v poli, několik zoufalců prý ještě letí. V tu chvíli si vzpomenu, že máme dnes v Hronově na letišti večer raut. Je rozhodnuto, disciplínu odpískám, přece místo rautu nebudu sedět někde na poli a čekat na auto s vlekem. V bezpečné výšce se vracím domů a mám tímto první plachtařské závody za sebou.

Disciplínu přes to odletí geniální pan plachtařský profesor Zdeněk Borůvka z Jičína a mladý nebojácný talent David Mach z Hronova. David Mach mi silně připomíná Michala Vágnera hodně za mlada – „hrneme to tam pod tlakem, vono to dobře dopadne“

Celkově když tak srovnám plachtařské závody a závody F3B, tak ty plachtařské mi připomínají lázeňský pobyt. Na F3B závodech vstáváme v 6:00, připravuji navijáky, letadla, silony, v 8:00 se již letí, celý den v akci, do 20:00 do večera, v nohách 15-20km. Často se letí v pěkných „sr…kách, protože závody trvají 2 dny a pořadatel nemá počasí na výběr.  Večer toho máte dost. Na plachtařských závodech v 8 vstávám, v klidu snídaně, před desátou brífink, v 11-12 hodin se obvykle letí, do 6PM jste většinou „doma na večeři“. Když leje, tak se neletí. Plachtařské závody trvají týden, některé i 2, takže pořadatel není pokud jde o počasí v takovém stresu.

Když bych měl loňskou plachtařskou sezónu shrnout, tak byla moc pěkná a to především díky 14 dennímu oknu letních veder, kdy byly základny téměř ve 3000m, bouřky žádné, vlhkost vzduchu a rosný bod tak akorát. Navíc ve 2500m byly teploty o 15st. nižší než při zemi, takže kolem příjemných 20st. Celková bilance za rok 2015 je cca 10 000 uletěných km v celkem 250 letových hodinách. V listopadu a v prosinci 2015, pokud byly příznivé vlnové podmínky,  jsem jezdil do Jeseníků do vlny, nejprve pro převýšení 3000m a 5000m. Celkově, s použitím kyslíkové bomby se mi podařilo nastoupat do 7000m QNH. Zajímavá zkušenost, pohybovat se v hladinách kde se spíše vyskytují Airbusy a Boeingy. Kolem Vás je cca -25°C, žádná Miami Beach to zrovna není, ale zážitek intenzivní. Výsledkem bylo zlaté C se dvěma diamanty.

Na konci sezóny jsem si vyzkoušel jaké to je létat létat s křídly naplněnými vodou. Prázdná hmotnost 15m větroně je cca 250kg. Ovšem do křídel lze natankovat dalších maximálně 180kg vody, tedy 90kg do každého křídla. Tím Vám vzroste plošné zatížení na 50kg/m2 ! Tedy si klidně na křídle můžete představit jeden pytel cementu vedle druhého. A ono to letí! A jak ! Dynamika letu s takto zatíženým křídlem je naprosto úžasná. Rychlosti 100-120km v hod se stanou přirozenou vlastností větroně, když chcete letět 150, lehce potlačíte a je to. Právě dynamika letu je to, co na letech dravců odjakživa obdivujeme. Pokud srovnáme podmínky aerodynamických zákonitostí pro provoz modelu a 15m sportovního větroně, rozdíl je zásadní a to především v Reynoldsově čísle.

Zatímco F3B model se pohybuje v rozsahu Reynoldsova čísla 100 000 – 650 000, což je mimochodem obrovský rozsah, jakému se může modelům větroňů ostatních kategorií jen zdát, 15m sportovní větroň se může běžně pohybovat v rozsahu Reynoldsova čísla 1 600 000 – 2 400 000, což je z pohledu aerodynamiky „jiný sport“. Jinými slovy podmínky pro obtékání křídla velkého větroně jsou mnohem lepší než u modelu. A jsme opět u toho, co si myslím že není dobře v dnešních kategorií F3J a F5J. Téměř 4m model s hmotností 1.3-1.5 kg není žádnou výjimkou, ovšem pochopitelně dynamika pohybu je zde poměrně zoufalá a celý projev je myslím nepřirozený.

Ukazuje se, že požadavek na minimální hmotnost, který je již po desetiletí uplatňován v kategorii F1A ve výši 410g je naprosto geniální a nadčasové pravidlo. Nevíš Ivane Hořejší kdo to vymyslel a prosadil ? Pravidlo v F3J maximálně 3m a minimálně 2.5 kg by tuto kategorii udělalo opět zajímavou hlavně v ranních kolech. Tu a tam by někdo přistál, velmi by záleželo na nastavení a vyladění modelu atd. Mimochodem, Od Rudy Hiesbocka jsem si koupil stavebnici Saperu 13, kterého jsem stavěl jako 10 letý kluk a s chutí jsem si jej znovu postavil, vše připravené laserem, nádhera, dokonalost sama. Čekám na jarní zálet a na tuhle klasiku se moc těším.

Ještě o jednom malém fenoménu bych se rád zmínil. Občas jsem z úst plachtařů slýchával : No to je dost že jsi začal dělat dospělý lítání, nebo že stejně jiné východisko než odejít k plachtařině modelář nemá atd. Vůbec to tak nevidím. Pro některé plachtaře je modelář ze společnosti sociálně vyčleněný jedinec, který v rohu letiště cosi kutí, má neustále upatlané ruce od Kanagomu a večer je nervózní z toho, aby mu v papírnictví nevyprodali špejle. Moje zkušenost je poměrně jiná. Většina plachtařů neřeší např. velikost výchylek kormidel a jejich poměr, neřeší úhel seřízení, poloha závěsu pro navijákový start je také pevně daná, většinou, pokud nemá pilot 50 kg tak neřeší ani těžiště (to jak jsem v praxi zjistil řeší poměrně úzká skupina výkonných plachtařů).

O tom, kde by mělo být těžiště slyším občas od plachtařů neuvěřitelné zkazky. Přitom nastavení modelu F3B, nastavení na start, vše je přesná chirurgická práce kde 3g je poznatelný rozdíl, práce která vyžaduje značné zkušenosti a teoretické znalosti, což ovšem většina plachtařů vůbec netuší. Když k nám přijde do plachtařského výcviku žák modelář nebo nemodelář, rozdíl v jeho chápaní problematiky je dramatický. Pro mě modelařina na úrovni F3J nebo F3B vždy zůstane zcela svébytnou a krásnou a nejméně stejně hodnotnou disciplínou, která vyžaduje větší znalosti aerodynamiky než sport plachtařský. Nic to ale nemění na skutečnosti, že můžete třeba vyhrát mistrovství světa F3B a plachtař vám stejně řekne, nojo, to bylo ale přece s nějakejma modýýýlkama…

Letos, v roce 2016 jsem na pár plachtařských závodů přihlášen, tak když bude o čem, třeba sem zase něco napíšu.

Čtenáře Lomcováku zdraví Honza Kohout.