„Nikdy si nebudeme ve všem rovni. Nebudeme mít stejnou inteligenci, půvab, výchovu rodičů či štěstí. Přijmutí této pravdy by mělo vést k životu, v kterém se člověk učí překonávat sám sebe, nikoliv druhé, a tím čestně naplňovat (či lépe, objevovat) svůj osud. Neautentický život naopak vede k závisti a zášti, škození druhým a opovrhování pravidly společnosti. Společnost závistivých je doslova peklem.“
Viz. Petr Houdek
Like 🙂 Takovy ti byly rozdany karty a hraj s nima jak nejlip umis 🙂
Velmi podnětné čtení (web Petra Houdka). Díky Romane.
Závidět jsem nikdy neuměl,naopak dobrat se autentického života mi chvilku trvalo 😉
Ještě je dobré si uvědomit, že nic z venčí člověka vnitřně šťastného neučiní a že všechny naše hračky jsou tu proto, abychom se na cestě životem nenudili. Že nemají žádné vyšší poslání – třeba právě to učinit nás šťastnými 😉
…závist=osobní nedostatek předmětnosti… Přej a bude Ti přáno :::???
Ahoj Romane, díky za podnět. Podle mě jde ale o hluboké neporozumění člověku, autor by to tak chtěl (já možná taky), ale skutečnost je jiná. Souhlasím s tím, že závist je „ošklivá“ emoce, ale bohužel nebo bohudík nutná. Z hlediska evoluční psychologie: kdo závidí, cítí se v méněcenném postavení, a má dvě možnosti, buď zabrat a dostat se před konkurenci, nebo konkurenci o výhodu připravit.
Když to vezmu v našem „hraní“, buď budu chodit trénovat, aby byl lepší než ostatní, nebo jim v nestřežené chvíli šlápnu na křídla. (Nebo se realizuji někde jinde a na letiště si chodím jen odpočinout, v tom případě jsem tam ovšem kvůli něčemu jinému, než se poměřovat se soupeři.)
Překonat sám sebe je hezká rada, ale nepoužitelná (=šidítko). Je na to jeden drsný vtip: když mě a kolegu bude honit medvěd, musím být rychlejší než kolega, že zaběhnu svůj rekord, a přitom budu pomalejší než on, mi bude houby platné.
Korelace mezi závistí a životní spokojeností je tedy naprosto normální, závist je spojená s horším společenským postavením a je jednoznačně motivující k postupu vzhůru. Když se někomu za celý život nic nepodaří, není nijak překvapivé, že závidí dál. Kdyby byli všichni spokojení s tím, kde jsou a kým jsou, pokrok by se zastavil a lidi by vyhynuli.
Podle mě je proti závisti jediný lék – být nejlepší. Moje rada by tedy byla: žádné smíření, přijímání pravdy, nýbrž vybrat si jednu oblast (i kdyby to bylo chování králíků nebo počítání integrálů z hlavy) a pořádně zabrat.
Honza (šťastný a nezávidící)
P.S. Ten vtip je vyloženě ošklivej, v tomto punktu nejsme jiní než ostatní národy.
Ahoj Honzo,
smyslem mého odkazu na text Petra Houdka nebylo nějaké definitivní vyřešení toho co nás posouvá nebo žene kupředu. Nikoliv.
Pokud si jeho text dočetl do konce, tak australský výzkum potvrdil, že…
„Motivuje závist však Australany se sebou něco udělat? Nikoliv. Lidem, kteří se více oddávají závisti, se i v dalších letech daří hůře, ať již měřeno psychicky či finančně. Závist jednoduše nevede v žádném sledovaném ukazateli ke zlepšení blaha.“
Ve svém příkladu o našem „hraní“ možná naznačuješ, že existuje rovnítko mezi snahou vyrovnat se lepším a závistí. Já tam rovnítko v žádném případě nekladu. Mezi těmito dvěma přístupy je podstatný rozdíl.
Já mám tyto věci vyřešené. Lidi, kteří poctivě dosáhli úspěchu, obdivuji (pozor, neklaním se jim) a přemýšlím proč jsem něčeho podobného nedosáhl já.
Souhlasím s Romanem, že to rovnítko tam opravdu neexistuje. Závist je nejen hodně špatná vlastnost, ale i jeden ze sedmi hříchů. Tudíž závist jako taková k ničemu dobrému nevede. Naopak pro jejího nositele je to velmi destruktivní záležitost. Mám pocit, že to byl Balzak, kdo řekl, že závist nepřináší vůbec, ale opravdu vůbec nic. Lidé za závist dost často zaměňují obdiv, který naopak může být prospěšný a být tou správnou motivací být lepší, vyrovnat se nebo dokonce překonat i ty nejlepší.
Ahoj Romane a Martine,
dočetl jsem to do konce, a můj závěr je ale jiný – ten, že je to normální, že víc závidí ten, komu se daří hůř.
Nejsem psycholog, ale „blbej inženýr“ a k tomu skalní darwinista, tak možná proto mám trochu odlišný pohled na lidi a jejich chování. Ale závist je opravdu primárně emoce, jak se vyrovnat se společenským postavením. Jak se z ní stal hřích, to už by bylo zase na jiné povídání.
Možná překvapí, že asi 2/3 lidí jsou ochotny zaplatit, aby sousedovi „chcípla koza“, to je výsledek vědeckých pokusů (a ne v Česku 🙂 , mohu poslat link), to jen na demonstraci toho, jací opravdu jsme.
Podle mě mezi snahou vyrovnat se lepším a závistí je souvislost, je to stejná emoce jen projevovaná jiným způsobem. Občas se objeví zprávy o nějakých podfucích na závodech, je to to samé, nějakým zlým činem se dostat dopředu (výše uvedené číslo říká, že % lidí schopných se projít po cizím křídle, kdyby měli jistotu, že je nikdo nenachytá, bude větší než malé). Možná se tomu říká jiným slovem, ale je to primárně závist.
Možná je chyba, že závistí rozumíme až takovou tu spalující, co stravuje nositele i okolí, ale takových bude statisticky hodně málo, byť se o nich asi víc píše. Ale myslím si, že závidíme všichni, lišíme se jen v míře, v jaké jsme ochotni pod jejím vlivem jednat.
A nakonec, mě evoluční psychologie hrozně baví (skoro jako fyzika), protože nedává jednoduchý návod, nýbrž vysvětlení. Někdy si říkám, že by bylo možná lepší žíti v blažené nevědomosti, přesto nebo proto mám lidi rád. A ještě jednou díky za odkaz, H.
Zdravím Darwinisty i jiné -isty, třeba i Antikristy.
Honzo,
Tvoje rétorika je ucházející, jinak je to ale čtení relativizující pojmy, jejichž význam by měl být každému jasný. Nechci se pouštět do nikam vedoucí diskuze o významu jednotlivých slov či slovních spojení.
Pokud někdo přemýšlí v dimenzích, že lepšímu soupeři je třeba rozšlápnout křídlo (někteří to zvládnou rozšlápnout i sami sobě), že je třeba sejmout soupeře ještě před přistáním, abych dostal opravu, že je třeba „vydrbat“ s rozhodčím (a tím pádem i s ostatními) a „řídit“ letadlo, které dávno sedí, že má určitě smysl si připlatit za chcíplou sousedovu kozu, pokud takto někdo uvažuje, tak má osobnostní problém.
Já bych tedy chtěl ctěnému čtenářstvu sdělit. Makejte na sobě, bolí to, ale má to smysl, určitě to není žádné šidítko. Nemusíte být nejlepší (a asi ani nebudete), prostě se jen posuňte o kousek dál. Budete si vážit sami sebe a od toho je již jen kousek k tomu, abyste si vážili i druhých, kteří ke svému poctivému úspěchu došli ještě větší dřinou než Vy. Já se svojí leností, neschopností, pochybnostmi bojuji každý den, ale nevzdávám to…
Držím palce