…rána jak kráva. Říkám hoši, to je prasklá guma zajeďte na té dálnici ke kraji, nestůjte v levém pruhu. Prší, mlha jak v sauně, tma jak řiti. Čekám, kdy nás smete nějakej čínskej kamion. Vytahuji čelovku a svítím jim na prasklou gumu u miniautobusu. Vytahují rezervu, je prázdná. Zkoumají díru v gumě. Když pneumatiku vidím, poznamenávám, že asi pamatuje MaoCetunga. Nesmějí se, to asi byl blbej fór.
Zvedají auto na pumpovacím zvedáku (nevím proč, když nemají rezervu). Stojím pod otevřenými zadními výklopnými dveřmi, leje jak z konve. Dostávám pecku do hlavy. Auto sjelo ze zvedáku a otevřené dveře mě přibily k zemi.
Moje slovanská hlava je ovšem tvrdá. Mimoděk mne napadlo, že Hroch, když odmítl tento výlet, tak asi podvědomě tušil, co všechno se může přihodit. Zvedání auta nevzdali, začali to podkládat kameny. Vidím, jak to ze šutru sjede a nějakému ťamanovi to rozmačká hlavu. Říkám si: „Kurva, teď sebou cuknu a probudím se doma v posteli, protože tohle vypadá jenom na nějak blbej sen.“
Prdlajs, sedíme už dvě hodiny v blikajícím autě, číňan kouří, okna jsou zapařený. Je 23:00 místního a já už ani nevím, jestli je pondělí, neděle nebo vánoce. Totální JetLag. Kupodivu se mi nechce spát. Adrenalin společně s mými biologickými hodinami (v Praze je kolem 18:00) pracují.
Blíží se půlnoc. Popojeli jsme asi 1km, že prý dojedeme k pumpě (údajně 15km). To těžko chlapci. To auto by se rozpadlo. Stojíme před tunelem dlouhým přes 2km. Snad je nenapadne s tou troskou vjet do tunelu. To by už opravdu nemuselo dopadnout dobře.
Pořád se dívám směrem na míjející auta a přemýšlím, zda v tom dešti je lepší stát za svodidlem nebo sedět v krámu do kterého to někdo za chvíli nasmaží.
Na moji otázku, zda třeba zavolat nějakou asistenci nebo pohotovostní servis se všichni shovívavě usmívají. Moje delegace usnula na zadních sedadlech. Jenom já zírám na cyklující stěrače a přemýšlím, jak jsem se tady ocitnul. Hladím si bouli na hlavě.
Po třech hodinách přijíždí jiné auto. Odevzdává jim svoji rezervu a my nasedáme do náhradního auta, které se právě zbavilo rezervy(!) Už jenom rezignovaně přihlížím, přehazujeme můj kufr a batoh. Jedeme do Laiwu…
P.S. Možná to je trochu zmatené, možná psáno nespisovnou češtinou, ale bylo napsáno horkou jehlou po příjezdu do hotelu. Po více jak 36 hodinách na cestě. Čínský příběh právě začínal…
AUdálosti na světové scéně nemůže rušit obyčejné lidi. Lidé se obávají, a cítí úzkost nejistotu a dokonce i strach. A jediní lidé, kteří vědí, kde vždy věří.
Leave a Reply