Psal se rok 1960

Měl jsem umístěnku do komunálu – truhlářství v Ústí nad Labem – ale ten byl zrušen a tak jsem se dostal do České Lípy do dřevařských závodů. Tam byl modelářský klub s náčelníkem Vláďou Jiříčkem a předseda organizace byl Ríša Velas, pozdější trenér pylonářů. Nenechal mě zahálet a posílal na různá školení od Svazarmu. Sportovní komisař, bodovač upoutanců a RC akrobacie a další jako např. modely na kysličník.

Pod vedením Jardy Pekaře jsem začal stavět rádia. Napřed s lahvemi (elektronkami) a po absolvování kursu pro radioamatéry – pořádal Svazarm v Ústí nad Labem pak i tranzistoráky. Napřed nám lektor hustil do hlavy, co je to pentoda, ale potom jsme ho přesvědčili, že to do modelu nenacpeme a tak jsem se dozvěděl něco o tranzistorech. Lektor nám přinesl schéma zařízení z NDR a tak jsem získal návod ke stavbě. Ale abych mohl stavět vysílače, musel jsem složit v Praze na Správě radiokomunikací zvláštní zkoušku. To bylo v roce 1964.

A tak jsem začal stavět jednokanál Polyton. Napřed s rohatkou, potom s magnetem a posléze s odstředivkou. Ze Svazarmu jsem nafasoval relátka a feritová E 3×3 a už jsem to ladil podle klavíru. To byl první čtyřkanál , vysílač byl s dipólem – 2 antény pod 60° se zkracovacími cívkami. Ale to už se informace o RC zařízení objevovaly v Modeláři. Byl jsem na několika soutěžích a sem tam něco i vyhrál. Jednou na závodech dvoukanálů přijela revize z Tesly na kontrolu výkonů vysílačů. Jirkovi Michalovičovi výkon málem urval služební měřák a mně to ukázalo jen jeden dílek. Tak mi řekli, abych s tím nelítal, že to nemá vůbec žádný dosah. No já jim ale řekl „no jo, ale já to vyhrál…“ Byl to ten vysílač podle schématu z NDR.

Nesmím zapomenout, že jsem udělal piloťák na větroně v roce 1961 a pár let potom jsem přestal lítat velký a začal se opět plně věnovat malým. Stále jsem dělal instruktora pro modelářský dorost a byla tam docela dobrá parta dětiček, která vydržela dodnes. Iva, moje dcera, chodila do kroužku také a postavila několik modýlků. Nakonec jsem k jejím křídlům z volňáska udělal trup a do trupu přišel špagátomatik na ovládání směrovky. Také dostala Marsku – vysílač na jeden knoflík. Trochu jsem to upravil a dal tam multivibrátor a tak vznikl „proporcionál“. Ivu jsem začal taháním za uši navigovat a vzniklo rčení „tahejte mě za uši jako Ivu, abych taky tak dobře přistával“. K létání se vrátila po letech a snad jí to i vydrží. Je to snad jediná baba co lítá béčka.

Postavil jsem konečně Osmikon radio na 4 serva a zkoušel i motoráky. Abych mohl ale stavět rádia, musel jsem si napřed udělat vlnoměr a voltmetr. Soutěžně jsem poletoval s bimbanem i na svahu, převážně ale větroně na ruční vlek nebo gumicuk. Potom jsem si v roce 1973 koupil od Zdeňka Černíka Graupnera superhet a na Mělníce zrušil M2 motoráka – uklepal se fous u mevky. Větroňů bylo několik, začal jsem i laminovat. Prvá forma trupu byla sádrová. Ale v obchodě se nějak dostal do sádry ptačí zob a než sádra vytvrdla semínka formu roztrhala. Před tím jsem trupy točil z balzy na dřevěném kopytu. Balza 2 mm + kaliko + balza 2 mm, lepeno kaseinem. Skořepina byla lehká a tvrdá. A pomalu se začalo mluvit o béčkách (F3B), to vyžadovalo něco fortelnějšího.

Postavil jsem Casacro podle modeláře – upoutanec hezkých tvarů na dvaapůlku Brno. Lítal jsem na krátkých špagátech. Neuměl jsem skoro nic a jednou jsem létal na nádraží pod okny v Žalhosticích. Tam jsem lítal jen vlnovky a byl rád, že to letí. Něco jsem už lítal na vojně, ale nic moc. Jak tak lítám, přiběhl ke mně nějaký kluk. Já dost ječel – co sem lezeš!, ale hoch říkal „klid“. Neboj se. Postavil se za mne a říká „přitáhni a drž“ A JÁ LETĚL PRVNÍ LOPING. No pak záda, obrácený loping a ještě souvrat. Tak jsem udělal s ním asi tři starty a řekl – to ostatní se už naučíš. Nevím, kdo to tenkrát byl, ale řekl, že je z Litoměřic Potom jednou jsem dostal do ruky Žraloka – velkého upoutance. Postavil ho Jarda Bureš. Lítal s tím na hřišti v České Lípě. Já s malým, on s velkým. Nakonec jsem ho ukecal, aby mě ho půjčil. Jen přikázal, že nesmím lítat víc jak tři lopasy za sebou a i záda. Model nahodil a pustil. Tu nádheru na dlouhých lankách nezapomenu. Jen jsem jaksi opomněl jeho rady a začal lítat celou sestavu. To začínalo souvratem přes hlavu, na záda, souvrat přes hlavu a rovně. Pokračoval jsem až do čtyřlístku nad hlavou. A vtom došla šťáva. On měl malou nádrž, tak na 5 minut a to na celou sestavu nestačilo. Přistál jsem po dvou okruzích bezmotorového letu nádherně a prosil o ještě jeden let. Jarda to sbalil a víc s érem nelítal. Od kluků jsem se pak dozvěděl, že jak jsem to hodil na záda, tak se schoulil pod strom a plakal. Nesnesl, že někdo umí víc. Nakonec s otcem emigroval do Švédska a víc jsem o něm neslyšel.

Klucí z Teplic stavěli proporcionály a tak jsem si nechal postavit jeden od V. Křížka. Ale to už jsem se stěhoval do Prahy. Zalítávali jsme to nad ZOO v Bohnicích. A spadl jsem rovnýma nohama do Libně k Miru Musilovi.

Praha je Praha. A psal se rok 1975
Kdo chce něco dokázat, Praha je to pravé. Moře vědomostí a konkurence ve všech oborech a neomezené možnosti Tě donutí ke špičce a nebo se zmizíš v propadlišti dějin.

Rok jsem byl na svobodáce a nemodelařil. Pak jsem dostal byt na Proseku, kousek od Letnaňského letiště. Co se dneska děje s RESkama, tak to se tenkrát dělo s F3Bčkama. Na špici by tenkrát v Libni Vláďa Perglerů a Andrýskové – táta se synem. Lítali jsme s amatérskými rádii, Zdeněk Andrýsek je i stavěl. Zesilovač se šesti tranzistory se musel vejít do šedého, graupneráckého serva. O mixech, letových režimech a exponenciálách jsme tenkrát nevěděli nic.

Béčka byly vhodné i na svah a tak jsme tam i závodili. Béčka se létala na ruční vlek, to tahali dva bejci přes kladku. Zkoušeli jsme gumicuk – rozřezali jsme duše z traktoru a bylo to 4 x 10 mm gumy. Ale jen na trénink. To už ale začaly motorové navijáky. Pro nás vyráběl motorové navijáky s motorem z Babety, bez převodovky, Zděnda Andrýsek. Zkoušely se další úpravy motoru – přepouštěcí kanály a i jiné, ale to nebylo schopno pracovat ve větším rozsahu otáček. To už se začaly objevovat i elektrické navijáky. Používal se starter z Avie. Originál z NSR Bosch 1,1 kWh nebyl. Nejlepší naviják z Babety měl tenkrát Vašek Chalupníček z ČSA.

Na velkých závodech – srovnávačka lidodemo používali Maďaři i motor 250 ccm z motorky Ale měli zajímavý způsob startu. Na plný plyn rovně a potom kolmo vzhůru. Ale modely to nevydržely a rozsypaly se při přechodu. U nás létalo na startér z Avie 2,7 kWh, ale ven na mezinárodní soutěže musel být správný starter 1,1 kW. Také byl problém s baterkou 12 V. Součet rozměrů nesměl překročit 75 cm. Tomu odpovídala jen Armikostka z tanků z NSR. Prosadil to pan Decker. A to nemluvím ještě o silonu. Používali jsme průmyslový silon o průměru až 2 mm. Když jsme ale vyjeli ven, tak jsme vybírali pytle s přetrhanými silony a šťastní to doma navazovali.

Byl jsem velkým zastáncem babetových navijáků, ale až do doby, než jsme na závodech ve Velké Dobré odstartovali na pěti navijácích najednou. Nešlo vypustit model pro dosti značný oblak kouře. (bylo bezvětří) Tehdy jsem pochopil, že s motorovými navijáky je ámen.
Kolem stavby modelů F3B bylo mnoho diskusí. Lítal se jeden start termiky a přelety, další kolo termika a rychlost. Pro dnešní chrty – bylo to poplatné době. Za 12 přeletů už byl litr! A navíc pro ty co nedoletěli, bylo 150 m rozděleno na čtvrtiny. Každý díl pak byl za 25 bodů. To ale brzo skončilo a braly se pouze celé přelety. A jak se začalo létat lépe, přestalo i omezení na 12 průletů platit. Rychlost se ale létala zatím jen na dva průlety. Co si pamatuji, tak nejlépe to šlo Zdeňkovi Ješinovi, ten mě většinou nařezal… Lítal to kolem 8s. Teď ale dostává vejprask od svého syna. Dobrý instruktor!

Už v České Lípě jsem začal stavět modely s křidélky, samozřejmě bimbany Šprlinkové, ale s trupy z balzové skořepiny. Napřed 2m a později i 3m. S takovým modelem jsem přišel do Prahy a měl i motýla. Model jsem několikrát předělával, ale nic moc. Měl jsem tam G 795 – 8% a s rovnou spodní stranou. Také jsem zkoušel křídlo s šesti klapkami. Ty uvnitř byly vztlaky a vnější křidélka. Vše se řídilo mechanickým mixerem v trupu. Byly tam příliš velké vakly a tak jsem to někomu dal na lítání termiky. Bylo to v roce 1977 a model Luci 4 měl rozpětí 3320 a vážil 1800g.Měl nalítáno přes 5 hodin. Psal jsem si každý letový den, počet startů a doby letu. Nakonec se neosvědčil a nevím ani jak skončil. Další model byl „rozumnější – kolem 2,6 m a s tlustším profilem. Ale to už jsem měl amatérského propa a lítal i F3B. Pár závodů jsem i vyhrál a v roce 1980 jsem s dřevákem vyhrál i mezinárodní závody v Popradu. O dva roky později jsem to zopakoval. Ale to jsem létal s klubákem, taky dřevákem. Miru tenkrát doporučoval profily HQ 1,5-1/8. Ale to přišlo až daleko později. Létali jsme 205, HQ 2,5/9 a ještě později RG 15.

Výhra v Popradu byla pro mne opravdu úspěch. Jednak jsem se dostal do repre, ale před závody jsem se vsadil se ženou, že přestanu kouřit, když vyhraju. Ani ve snu mne nenapadlo, že to vyjde. A tak jsem přestal. Od Svazu jsem za vítězství dostal Modelu (později se říkalo Demola) a pár serv. Velké problémy jsem měl s krystaly pro pásmo 35MhZ. Nakonec jsem vyžebral dva páry od Jabůrka ze Svazarmu a mohl na soutěže. V krámu se tenkrát koupit nedaly. Stejné problémy byly se servy. Byly občas k sehnání v Domě hrůzy (tehdejší modelářská prodejna vedle Máje), kde pracoval Libor Malák. Moc nám nadával, když jsme z klubu skoro vykoupili všechna serva co došly do krámu. Bylo mi ho líto, ale když se v klubu stavěly Klubáky – V 26, tak byla spotřeba velká. „V“ v označení modelu znamenala veverka (protože modely na binbany mi často končily na stromech) a číslo znamenalo pořadové číslo typu modelu. Dnes už je to přes 55 a pro nové typy mám už označení „R“ jako roudnické. Stejně už mám ale číslo R5.

Klubáků bylo postaveno kolem 25 ks a každý z party dělal něco. Křídlo obdélník, položebra před a za stojinou a potah balzou 2 mm. Kompletovalo se to v polystyrenových formách a lepilo epoxidem 1200. Žebra se držela v liště s filcem a lepené plochy se nanášely „autíčkem“. Tři teflonové válečky, horní drážkovaný v plechovém rámečku a na něj se epoxy 1200 nalil. Každé žebro se přejelo a bylo namazáno. Přejely se i náběžka a hlavní nosník. V přípravku se to všechno přitlačilo do potahu. Spojka byla duralová, ale při naložení na rychlost se to Vaškovi Chalupníčkovi rozsypalo. On dal zátěž v celku a s tím nebylo počítáno. Chyběla překližková žebra na konci trubek pro závaží. Ona se duralová spojka ohýbala. Měl to být dural 60 kg/mm2 a po trhací zkoušce zjištěno jen 42 kg. Trhali mě to doma v Armabetonu na zkušebně

Němci už měli lamináťáky, my jen dříví. Začaly se ale i u nás pomalu stavět laminátové trupy. Já dostal návod na stavbu od Vládi Andrýska a byl perfektní. Jiné to bylo ale s křídly. Tenkrát pořádal Decker symposium v Německu a Miru Musil dostal z jednání jeden výtisk v němčině. Tak mi ho dal a já študoval. Připravil jsem profily HQ 2,5/9,5 a na dělící rovinu žebra (z cuprectitu) nasázel asi po 25 cm. Mezi žebra se pak z epoxidového tmelu udělalo křídlo. Napřed vršek a později i spodek. S tmelením a broušením pod vodou mi pomáhal Jirka Srba. Jirka si éro ve formách také postavil, ale zvětšil rozpětí o 10 cm a laminoval křídla po půlkách. V Německu ale od Dekra dostal za výkon na rychlosti nádherného kamenného šneka. Přepnul místo na rychlost na start a letěl s klapkou namísto nahoru, dolů. Inu nervy a málo tréninku. ALE DOLETĚL. Bylo to kolem minuty.

Nesmím zapomenout na Zdeňka Griebla. Ten nám dělal mnohé kovové díly do našich udělátek. Například kulaté, čtvercové náhony křidélek z centroplánu pro V 26. Také jsem dělal u jednoho modelu klapku po celém křídle a klapka byla tenkrát z tenkostěnné duralové trubky 8 mm. Uvnitř trubky byly hliníkové špunty a ty kotveny do křídla. Vše bylo nádherně až do závodů v NDR, kdy se trubka na sluníčku roztáhla a elegantně klapičku zablokovala. Nepomohlo nic a musel jsem lítat s náhradním modelem.

Sháněl jsem rozumy, kde se dalo. Také Kamilka Vatrasová z výzkumáku (členka LMK Libeň) mi dost pomohla, zvláště s odstraňováním separace skelných tkanin. Také mi obstarala uhlíkové pásnice z prepregu. Jako člen VTS jsem se dostal na přednášku o stavbě kompozitových velkých ér a něco jsem se dozvěděl o uhlíku. Tenkrát se vyráběl zkušebně uhlík též v Jablonci nad Nisou. Jen byl trochu problém s tloušťkou vlákna. Tak jsem do zkoušek dostal jednu kilovou špulku s rozdílnou tloušťkou. To mi ale moc nevadilo. Okem jsem to nepoznal a po spočítání uhlík do křídla nacpal. Křídlo bylo ze skla a balzy, šlupky ve formách jsem vakuoval pomocí kompresoru z ledničky. Byly problémy se separací forem, použitou pryskyřicí a vlastně s celou technologií. Sháněl jsem rozumy, kde se dalo. Při návratu z mezinárodní soutěže z Popradu jsem se stavil u Jaro Millera v Piešťanech. Jaro v dílně nebyl, ale kamarádi mi provoz ukázali. Jaro přišel, chvíli se vztekal, ale potom mi mnoho řekl. Dost mi ale napověděla popelnice na dvoře se zbytky z výroby. Jaro stavěl Elipsy 2 a to byla opravdu skvělá éra.

Byli jsme v Mnichově na Oktoberfestpokálu a tam při diskusi s šéfem servisu Graupnera o béčkách (mluvil česky) se ptal Jaro na možnost prodeje svých Elips firmě Graupner. Odpověď mi trochu vyrazila dech. No, kolik modelů nám můžete měsíčně dodat. No, a Jaro říkal tak dest. No to je trochu málo. Máme ve světě na tisíc prodejen a jak to mám rozdělit? Tak jsem pochopil podnikání…
Oktoberfest se létá dodnes. Tenkrát ale byl počet závodníků omezen na 150. Přihlášku zařizoval pro nás Vašek Chalupníček. Já byl poprvé za čárou a tak jsem si to užíval. Skončil jsem někde v polovině. Kolem dvacátého místa byl Zděnda Ješina. Vyhrál jeden akumulátor k navijáku a byl šťastný. Závod kočíroval pan Decker s německou důsledností. Byl to suverén! Karel Pustka byl u něj coby obsluha počítače (pražák) a zpracovatel výsledků. Program neuměl započítávat opravy a to se Deckerovi vůbec nelíbilo. Termika se lítala po patnácti a to byl šrumec. Spali jsme u Karla v malém domku. Měl ve sklepě trenažer na helikoptéry a po letech postavil na radio i ornitoptéru. Lítal s ní na Rané na táboře. Výsledky se vyhlašovaly na večerním posezení na banketu. Stál 50 marek. Na velkém pódiu byla opravdu hromada cen. Vysílač, stavebnice, baterky a i knihy. Vyhlašovalo se od prvního místa. Vítěz přišel na pódium, byl mu předán diplom, velký aplaus a mohl si vybrat cenu. Tak to pokračovalo až do posledního místa. Já si vybral tlustou knihu o laminování. Moc mi pomohla.

Libeňský klub pořádal mnohé soutěže na kopci (měl je na starosti Miru) a potom na letišti V2 a F3B. Ty se létaly ve Vodochodech a počty přihlášených se pohybovaly kolem 50. Tehdy bylo zajímavé bodové hodnocení pro rozdělení materiálu ze Svazarmu. Za dosaženou 1 výkonnostní třídu na veřejných závodech bylo 15 bodů, za 2 místo pak 10 a.t.d., dále za funkce a třeba vedení kroužku či mistra republiky i rekordy. A rekordy lítal Honza Němeček ve vodnících.

Původní dílna byla v bývalé dílně ve dvoře Podlipného 15, kde se galvanizovalo. Soukromníkovi to sebrali a klub to dostal. Velká dílna, jednoduchá okna a na malou se chodilo naproti do hospody a nebo na dvůr pod stromeček. Voda zavedena nebyla. V zimě se topilo wafkama a vytopit na 15 °C to nešlo. Tam jsme měli i děcka v kroužku. Pavel Marek, Jarda Tříska, Dan Paták a později i Váša Bláha. Bylo jich ale víc, tahle parta se mnou vydržela až do konce. Začali slepováním dvou špejliček k sobě. A tahal jsem je za uši, když se učili létat s radiáky. Sklidili nejen vyhubování, ale i pohlazení za dobrou práci.

To už jsem byl předsedou ZO (Miru byl stále náčelníkem) a na jednom sezení krajské rady Svazarmu jsem si postěžoval, že přes zimu vlastně nemůžeme děti školit, navíc lepidla netuhla a.t.d. Jeden soudruh řekl, že to zařídí. Chyba. Za půl roku na dalším zasedání jsem si pustil hubu na špacír a v diskusi jsem řekl, že posledně na schůzi mě bylo slíbeno, že dostaneme slušnou dílnu a dotyčná osoba se na nás vysrala. Ona osoba se přiznala a řekla, že to zařídí. Na obvodním výboru Svazarmu – také zabraná vila – začali dělat síň slávy a ta byla zrušena a dána k disposici modelářům (až do kotrmelce a vrácení majiteli v restituci).

Původní stav členů klubu byl přes 130 a opravdu aktivních bylo kolem 40. Tak jsem před výročkou rozeslal všem pozvánky a zrušil členství těm, co byli přidáni pouze papírově. Organizace tehdy byly hodnoceny podle členů a ne podle výkonů. Při členských schůzích – jednou týdně – jsme se do dílny ani nevešli. Splnili jsme též požadavek uzamčené místnosti pro methyl (pro žhavíky), to obhospodařoval Jirka Kohout a tak se mohly rozvíjet i čuďáky. Vzpomínám si, jak k nám přišel Váša Bláha a postavil si radiáka – V2. Trénovali jsme v Hovorčovicích na pěkném place a Vášovi tahání za uši už potřeba nebylo a přistával skoro na bod. Ale přijel tam jeho taťka (znali jsme se ještě z Tatrovky) a éro si půjčil. Povedlo se mu přistát do aut a éro trochu nabouchal. Moje rozčílené „příště to tátovi nepůjčuj, ať si postaví svoje, když umí prd“ znamenalo zákaz Vášovi chodit ke mně do kroužku. Ale Váša stejně přišel, ale nesměl se tátovi s tím přiznat. Dnes staví pro modely turbíny.

Když jsme pořádali závody, byly u tabule Růži, Kamilka a moje Jana. Vše se počítalo ručně (přepočítávání na tisíc každé skupiny) a měly ještě na starosti vydávání vysílačů. Na každém startovišti to bylo ještě po dvou časoměřičích a tak na závody jsme chodili skoro všichni. Vždy pro provoz kolem patnácti pořadatelů. I za to byly body. Bylo dost příznivců v klubu, kteří nesoutěžili a rádi pomohli.

Na konci roku se body spočítaly a předaly na Svaz. Podle toho jsme dostali příděl špalkové balzy, motory a i jiné. Špalky jsem potom řezal u Honzy Sedláčka v Horních Chabrech. Koupili jsme hoblovací pilový kotouč a řezal jsem prkýnka podle požadavků členů. Též jsem vybrečel na OV dotaci na nákup třeba vrtačky. Ale musel jsem vzít vždy dva kusy (jeden dostal vždy aparátník).

Asi v roce 1987(?) Vítek Čejchan zařídil nákup vybavení dílny – tenkrát asi za 20 litrů. Dotaci jsme dostali pár dní před koncem roku (pejskaři nezvládli vyčerpání) a museli vybrat na fakturu zboží za 3 dny. Vítek u známého v Kovomatu nakoupil stoly, nářadí a další věci, ale s podmínkou, že vezmeme i jednu mašinku co by ležák. Já to převážel do dílny autem a bylo toho opravdu dost. Musím jen poznamenat, že jsem se vždy obklopil vynikajícími lidmi a dobře se s nimi spolupracovalo.

V klubu byl také vynikající radioamatér Marcel Vondruška. Mé nářky na Modelu vyslyšel a sehnal potřebného švába z venku a tak začala úprava vysilače. Koupili jsme prázdnou bednu Modela s kniply a Marcel do toho udělal elektroniku. Umělo to letové režimy a ještě nějaké mixy, bez kterých se béčka létaly těžko. Obsluhovalo se to potíkama.

Ještě jsem postavil už z forem (sám vystíral kopyta a formy vyrobil) modely V 30 až V 31 s několika podtypy. Vše F3B s rozpětím kolem 3m.
Při jedněch závodech v NDR jsem se seznámil s Rolfem Langem. Dělal časoměřiče a byl z Erfurtu. Vašek Chalupník mě tenkrát dokopal a já přijal pozvání k němu domů. Tak vzniklo přátelství až do jeho odchodu do modelářského nebe. Byl svobodný a rád jezdil do Prahy, na modelářskou dovolenou na Ranou a i do Horní Branné. Stavěl jsem mu béčka, ale závody nelítal. Vždy dělal ale nějakou funkci. Česky rozuměl, ale nemluvil. Tak jsem musel s ním mluvit německy. Učil jsem ho lítat i na svahu. Jednou jsem ho v sedle na Rané upozorňoval na blížícího se padáčkáře. Asi neslyšel a najednou si Lejdinka ustlala ve špagátech padáku. Utíkali jsme pod malou bouli za „zlodějem“ až k místu přistání. Padáčkář byl dost hlasitý česky, Rolf německy a pak jim došlo, že se nedomluví. Padáku nebylo nic a Lejdinka měla trochu šrám před motýlem. Tak jsem to pořádně zaflastroval izolepou a přes Rolfovy protesty šoupnul do luftu. A Rolf to ustál. Neudělat to, tak by se příště na Rané bál…

Později začal stavět i makety větroňů na aerovleky. Nechal si postavit elektrický naviják a učil se startovat na Rané na letišti. Vysvětlil jsem mu, jak se má startovat a dával během startu pokyny. Jak se vystřelil, začal ječet, kde je a když jsem mu model ukázal, byl šťastnej. A už mu to šlo.
Libeňský klub také pořádal výstavy modelů na mnoha místech, nejlepší byly výstavy ve škole na Invalidovně. Tu měl na starosti Vítek Čejchan. V přípravě na výstavu odměřoval plakátky šuplerou. Návštěvnost velice dobrá a něco přišlo i do pokladny. Modely byly z celé Prahy, obzvlášť ty co jsme nelétaly. Příprava nebyla snadná, vždyť napsání popisek stovek modelů něco zabralo. Také rozmístění modelů na stoly a luftu něco času zabralo. Makali jsme skoro celý klub. Výstavy byly dvoudenní a „hlídači“ spali v sále. Později výstavy pořádal Pavel Marek v Kobylicích. Součástí výstav bylo i promítání filmů, to zajišťoval zase Miru. Jasně že o lítání. Díky propagaci bylo návštěvníků dost.

Béčka jsou kolektivní kategorie. Každý pilot potřebuje alespoň tři pomocníky. A při třech soutěžících jsme byli na place dost často. Ze začátku bylo mnoho zájemců, ale později s náročností soutěží nás ubývalo. Když přišel slavný kotrmelec, tak béčkařů zbylo v republice jen pár. Béčka jsou přirovnávána k formuli 1. A to jak náročností, tak i kapsou každého pilota. Tahat na trénink navijáky, natáhnout špagáty a potom trénovat tři disciplíny je opravdu náročné. Dva navijáky jsou skoro podmínka.

Čauves Franta