Přijímač

Chci létat. Aspoň s modelem. Ale pohled na model, který jste vypiplali, mizící v modravé dáli, vás rozteskní. Ještě je naděje, že vám jej hodní lidé vrátí, vždyť jste do něj vložili vaši adresu.

Model pryč a nervy taky. Mít tak možnost model řídit!  Hned bych jej v zatáčce vrátila aspoň poblíž, když ne k noze. Radíte vybavit model pořádnou aparaturou. Ráda bych poslechla, ale jsme v začátcích řízených modelů.

Kdo hledá… Příležitost se našla. V Rádiovém Konstruktéru č.3 z roku 70 vyšel článek Dálkové ovládání modelů. Dva pánové od fochu předložili přesný a podrobný rozbor stavby jak přijímače, tak vysílače pro řízení modelů.

Tím to začalo. 

 Z článku jsem se dozvěděla, že každé radiotechnické zařízení pracuje  podle předem vypracovaného systému. No jo, ale když o tom nemáte tak říkajíc “ani páru”, začnete hrabat špendlíčkem. V duchu jsem se rozhodla, že se pokusím získat aspoň přijímač vlastní pílí. V té době už nějaké vysílače byly k sehnání.

V klubu se nikdo ani moc nedivil, že se vedou řeči o přijímačích a o ovládání modelů. Byl to zájem většiny členů. Doma jsem si moc netroufala, Miru byl aerodynamik. Nakonec se ukázalo, že toho ví o elektronice mnohem,  mnohem víc než jsem předpokládala. 

Byl mi doporučen přijímač RC-F1, 27,12 MHz. Na rozkreslené destičce s 5 tranzistory, vypadal slibně jednoduše. Do začátku stavby nás už na horách zasvěcoval Jirka Michalovič. Tohle bylo ale doopravdy, ne “jako”.

V Rádiokonstruktéru doporučený obchod se součástkami byl někde v Žitné ulici. Pro Libeňačku to bylo daleko. V Karlíně za viaduktem byl mnohem blíž malý krámek s přebytkovým elektromateriálem. Tam jsem byla nyní pečená vařená. Příjemná prodávající mne už znala a pomáhala mi při výběru materiálu. 

Tak jsem získala cuprexitovou destičku. Veškeré odpory, diody a ostatní. Na archy A4 jsem lepicí páskou připevnila a srovnala podle hodnot na levou stranu například odpory a na pravo jsem uvedla jejich hodnoty. Jinak, zvlášť z malých odporů, hodnoty byly dosti nečitelné.

Archy jsem pečlivě ukládala do zvláštní krabice od bot. Nezájemci provedou nyní malý  sportovní výkon. Tento seznam prosím přeskočí.  Zjistila jsem, že jsou mezi námi i ti, které to velmi zajímá, tak jim vyhovím. Podle vážené paní Dobromily Rettigové by postup byl snadný, vraž do toho osm vajec. Sem se ale nic vrazit nedá. Tady trpělivě jedno po druhém.

…ještě prosím vydržte malou tabulku, velmi důležitou. Podle ní se bude zkoušet správnost zapojení dílců.

A už jen malý přídaveček, který vy  snadno přeběhnete očima. Já, na rozdíl od vás, jsem  všechny uvedené součástky pracně letovala do připravených malých otvorů v cuprextitové destičce.

Teď, když to pozoruji s odstupem času, točí se mi hlava, jak jsem na malou (do modelu převelkou) destičku srovnala “pacičky” všech součástek, které byly připájeny z rubové strany a podařilo se mi neuvolnit již připájené.

Podle plánku se měřily hotové dílčí celky. S tím mi pomáhal Miru. Ke vstupu a výstupu přiložil měřicí hrot avometu. Já si v duchu držela pěsti, aby se ručička avometu ohnula správným směrem.

Konečné oživení zkoušelo víc lidí z klubu. Ti už měli “dětské nemoci” za sebou.

Nakonec jsem celou hotovou, vyzkoušenou destičku podložila polystyrenem. Až později,  po sehnání molitanu, jsem destičku do něj zabalila. Ochranou krabičku jsem laminovala ze skelné tkaniny a oplácala epoxydem. Vzniklo strašné monstrum. 

To byl můj první a poslední elektro pokus. Důležité bylo, že se funkční výtvor vešel do modelu a vydržel všechna i tvrdší přistání než byl nahrazen pracně sehnanou Futabou.