Náš modelářský klub

Náš klub se scházel jednou týdně ve zvláštní místnosti pohostinství Na růžku v Praze 8. Skládal se z členů zakládajících, otců, kteří většinou přivedli zase svoje ratolesti. Klub žil. Každý modelář měl klubovou legitimaci s číslem, které bylo současně označením letadel – modelů na příklad OK – l – 457. Všechny samostatné části trupu, křídel, výškovky byly označeny 3 cm vysokým písmem, zvlášť na závodech, kvůli zaměnitelnosti.

Všichni jsme platili příspěvky. Známky jsme lepili do legitimace, kterou jsme se vykazovali na cizích soutěžích. Někteří modeláři přinesli odborné naše i cizí časopisy Letectví, Modelář, Aeromodeller aj. Z nich čerpali různé nápady a ujistili se, že modelařina není jen hračka a žrout času, ale je to druh určitého vzdělání, určité povědomosti. Jsme rodina modelářů.

Vždy musel být zvolen jeden zkušenější člen pro celou koordinaci. Ten stvrzoval dohodnuté společné závody. Domlouval, kdo koho vezme do auta, protože někteří rodiče jezdili na chaty a ne každý klučina měl kolo nebo motorku. Takže většinu kluků nacpal Jiří Michalovič do svého hranatého pojezdu, už nevím co za značku. Vždy byli kluci i modely v pořádku. A jelo se třeba do Kolína na závody. Vypsala se výsledková listina a v klubu se pak rozebíraly chyby a který let byl dobrý, jak lépe reagovat a podobně. Taky se probíralo, jak nejlépe spravit nabouranou náběžku, jak nažehlit záplatu na protržený potah a různé maličkosti. Dotazů bylo vždy dost a dost a diskuzí rovněž.

1936

Když dětem nastaly zimní prázdniny, jezdili jsme na hory. My neškoláci jsme s částečnou dovolenou už počítali. Obsadili jsme chatu některého podniku. Vždy nám bylo vyhověno. Zabrali jsem tu největší místnost. Tu jsme pořádně vyhřáli a v té se spalo, vařilo a vegetovalo. Jednou jsme mimo lyže, spacáky, modely a zásoby jídla měli za úkol přibalit elektrickou pájku. Na co, mělo být překvapení. A bylo. Padal sníh, chumelenice, psa by nevyhnal, tak jsme seděli na lavicích kolem sražených dvou stolů a co teď. Jirka vyčaroval odněkud obrovský ranec, rozvázal a … To je to překvapení.

Každému z nás modelářů položil na stůl cuprexitovou destičku tištěného spoje připraveného k osazení elektrickými součástkami. Zkontroloval pájky. Někteří vyměnili žhavicí pájku /ženkličku/ za slabší. Někteří z nás již pájeli. Dostali jsme instrukci: tranzistory jsou choulostivé, navíc těžko k sehnání, tak ty až naposledy. Dostali jsme červené ocásky odporů.

Jirka hlídal, jak kdo ohne drátky kleštičkami před přiletováním a aby po usazení do destičky přišly na správné místo a nezůstaly tam boule cínu. Šlo to pomalu. Jirka u všech kontroloval osazení podle schema z Radiového konstruktéra rok 1970. Některým doporučil dodělávku až v Praze v klubu. Stavba sama by vydala na zajímavý článek. Pak zase všechno pečlivě uložil. Ostatek jsme dodělávali už v klubu. Krabičku z polystyrenu. Byla lehká, měkká a měla chránit před nárazem. Vhodnější materiál jsme neměli. Bylo to monstrum. Asi jako čtyři krabičky od zápalek, ale funkční. Mimo jiné jsem měla vysílač rovněž doma dělaný, a to dosti dlouhou dobu, než jsem sehnala Futabu. Cizí výrobce, jehož výrobky se tu a tam daly pořídit.

Klub se rozrůstal. Vstoupili k nám modeláři, kteří nelétali větroně, ale motoráky. Ty se dělily na suchozemské a vodní amfibie. Z mladších modelářů přibyli volňásci, gumáčci, pokojoví modeláři. Zvláštní speciální skupina byli U-čkaři. Motoráři měli samostatné soutěže. Jejich modely byly většinou většího formátu. Na gumových kolečkách s motorem a vrtulí, což naše modely svahové a do termiky postrádaly. Navíc motor, živený palivem byl cítit na hony, zvlášť, když palivová směs byla namíchaná z více chemikálií v čemž se soutěžící předháněli.

Pokojové, jinak též halové modely byly také motorové, ale menších rozměrů, řekla bych – vyšlechtěné. Musely být obratné, stabilní, to nakonec všechny modely. Veřejnost se v chladných měsících ráda bavila pohledem na halové exhibice. Nejraději by si byli modely osahali a polétali sami. Když to řídí takový kluk!!! Ale nevěřte tomu. Takový kluk měl určité školení a povědomí o základních prvcích “proč to létá” a navíc byl to jeho model, většinou vlastní výroby. A to se také hodnotí.

Největší zvláštností byly malé kovové modely. Rychlíky. Kovová konstrukce byla upoutaná dvěma vodicími dráty. Odhadem asi deset metrů dlouhými. I způsob, jakým se projevovaly v letu byl odlišný od nás obyčejných. V kruhu asi o poloměru r=10 m stál pilot. V ruce držel hmatník s připevněnými konci ocelových drátů od kovového plochého modelu asi necelý půl metru dlouhého. Rozpětí křídel nebylo rovněž větší. Náběžná hrana štíhlého profilu byla velmi tenká. Skoro ostrá. Model motorového pohonu byl v letu velmi rychlý. Nebyl řízen vysílačem, ale modelář letec se začal v kruhu pokud možno na místě otáčet, co pomocník pustil model. Let trval několik málo minut. Jen potud, než se pilotovi v kruhu začala motat hlava. Začal se točit pomaleji a pomaleji, až Účko přistálo. Hoši byli trénovaní. Na pohled vypadal let zajímavě.

Jednou trénovali U-čkaři na závody v uzavřeném dvoře. Jednomu se náhle přetrhlo vodící kovové lano. Ještě že jen jedno. Model se vychýlil z trajektorie letu, asi tak jako když se na vysokém řetízkovém kolotoči vyháknou vnitřní závěsy houpačky a ona začne lítat výš než ty ostatní. Ještě, že tam byla zavřená dřevěná vrata. Model do nich naboural. Teď jsme všichni koukali skoro s otevřenou pusou. Model vrata p r o r a z i l . Od té doby jsem U modely neviděla. Bylo to někdy nebezpečné.

Amfibie motorové měly také potíže najít vhodnou velkou vodní plochu, kde by se voda nevlnila a byla klidná jako zrcadlo. To by se pak startovalo a přistávalo na lyžičky, případně plováky, nebo přímo na ploché břicho se schůdkem pro odlepení od hladiny. Voda přisává. V blízkosti Prahy víme o takových plochách. Jsou to vlastně zdroje pitné vody pro nás. To je pro letecké účely tabu. Proto vodníků moc nelétalo a ani o žádné soutěži jsem neslyšela i když nemusím vědět všechno.

V klubu se za určitou dobu volil nový vedoucí. V úvahu přicházelo několik starších členů. Nakonec po kratší diskuzi zvolili jednohlasně Mirko Musila. Byl sice zaneprázdněn, ale nakonec rád vedení klubu přijal. Ono se v klubu moc měnit nedá. Na soutěže jsme zase jezdili hromadně. Svahy se začaly kombinovat s rovinou a gumicukem. V našem bydlišti nás bylo několik klubáků. Chodili jsme trenovat často i v týdnu. Víc jsme létání užili i víc legrace. Pořád se něco dělo. I v zimě.

Nad naším sídlištěm je Kyjský rybník. Na zamrzlý jsme chodili bruslit. Kluci odmetli sníh spadanými větvemi. Někdo vylovil z kapsy puk a hráli hokej. Nikdo nebyl krasobruslař, ale piruety jsme zkoušeli všichni. I tajně. Miru míval s sebou černobílou osmičku a filmoval na 16 mm film. Doma film vyvolal, rozřízl, natočil na cívky. On se hodí.

Mezi zimními svátky se nejezdilo do Rakouska lyžovat, Sešli jsme se večer v klubovně, někteří přinesli něco na zub. Na zeď jsme pověsili perličkové plátno, Miru počkal, až se projektor odrosí, založil film a byl biograf. Obligátně jsme promítali černobílého Pepka námořníka a někdy následovaly naše bruslařské pokusy jako vložka pro hokej. Byla legrace. Zvlášť z těch pokroucených piruet.

Abyste si nemysleli, že jsme jen filmovali. Stavělo se vše možné. Sháněli jsme materiály, různé tovární odpady, například duralové malé úhelníčky, epoxidová lepidla, potahové folie. První s nažehlovacími potahy přišli naši západní sousedé. Někdo začal vyrábět po domácku laminátové trupy.

Miru sestavil na základě hodinového strojku z Primek malý výškoměr. Na hodinový strojek byl napojen váleček se svislou osou. Na váleček se připevnil záznamový papír jaký se používá v meteorologických budkách. Vyšel z toho záznam na proužek papírku dlouhý asi 10 cm a na výšku asi 4 cm. Lupou se z něj dalo odečítat. Kovové ramínko tisklo na papír gramofonovou jehlu. Po spuštění hodinového strojku jehla vedla záznam v závislosti na čase a výšce modelu. Také jsme jej hned vyzkoušeli.

Létalo se na Rané. Létal modelář Svoboda s modelem opatřeným výškoměrem. Tábořili jsme pod úpatím. Svoboda létal nahoře na kopci. Létal celý den. Nosili jsme mu čaj a jídlo a trvale u něj někdo hlídkoval, kdyby něco potřeboval. Byl večer a vítr neutichal. Foukal pravidelně. A Svoboda létal celou noc. Hlídky se střídaly, ale pilot vydržel. Ráno posadil unavený pilot model v pořádku do svahu kopce Raná.

Po přečtení zjistil Miru, že to vydá na SVĚTOVÝ rekord. To ještě netušil jaký rozpoutá korespondenční boj s nadřízenými úřady FAI, kdy nebyly e-maily ani SMSky. Díky záznamu výškoměru, uznanému jako hmatatelný důkaz, díky Miru znalosti cizího jazyka a vytrvalosti, byl nám uznán světový rekord v časovce. Zatím máme jako ČSR nepřekonaný časový rekord ve svahovém modelovém létání rádiem řízeného modelu.

Měli jsme štěstí na členy klubu. Vítkova maminka byla ředitelkou školy v Karlíně. Jejím přičiněním nám škola propůjčila několik místností, na výstavu leteckých modelů. Výstavu navštěvovala veřejnost s velkým zájmem po celé tři dni výkendu. Okomentoval tuto činnost i denní tisk. Noční služba jeden rok měla též zážitek. Schodiště školy spojovalo jedno dlouhé okno přes všechna poschodí. Najednou bylo slyšet řinčení skla. To prozradilo zlodějíčka, který se chtěl snadno dostat k hotovému. Myslel si, že když uvolní okno v jednom z poschodí, vybere tiše naříznuté sklo, že má vyhráno. Zbytek skla se vlastní hmotností uvolnil a s řinkotem padal k zemi. Zlodějíčka chytli, služba zapracovala. Nic se neztratilo. Byla senzace a zlodějíček měl štěstí před padající gilotinou.

Jindy se v klubu řešily otázky vhodnosti různých profilů. Miru rád o nich poučoval mladé modeláře. Zasvěcoval je do tajů aerodynamiky. To byl ve svém živlu. Vždy rád pomohl a poradil. Později zajišťoval ve Vodochodech ranvej pro naše modelářské závody.

Čas běžel. On ani nic jiného nedělá. Volba vedení padla na Františka Bayera. Též schůzovací místnost nás opustila, ale Franta vbrzku opatřil dílničku. V přízemí, s velkými okny, světlou. Bylo v ní několik ponků, židle. Nám vyhovovala. Stavebníci obsadili ponky, ostatní volné židle. Rádi jsme tam chodili. Franta opatřil dlouhá prkna na stavbu křídel a na stavbu trupů. Pod jeho dozorem si někteří modeláři odnášeli hotové modely. Bylo jich dost, kterým maminky netrpěly balzové piliny a hlavně prach. Seděl všude.

Mladoši se naučili stavět křídla. Vnikali do tajů táhel, serv, spojů. Zacházeli s novou elektronikou. Jak umístit napájecí baterky před přijímač, jak upevnit dvě serva vedle sebe a při tom jim nebránit v pohybu s táhly. Bylo dost “oříšků”, zdánlivě jednoduchých. A to vše muselo ladit. Křídla se potahovala většinou nažehlovací fólií. Zásobili nás sousední modeláři, kteří k nám jezdili na závody přes hranice,

Franta měl rád přesnost a pořádek. My jsme se podrobili. Závodilo se většinou na rovině na gumicuku. Bylo to v místech větších letišť třeba i s travnatou plochou. Tak jsme navštívili Vodochody, Mladou Boleslav, Českou Lípu. Na Novoborské modeláře mám dodnes vzpomínku. Darovali mi skleněné figurky létajících modelářů z borského skla, které pro mne vyrobili.

Nastoupila další éra v našem klubu – Jiří Kohout. Jiří, při svém studiu, stavěl obrovské makety motoráků, které mohly být použity jako vlečné mašiny větroňů. Ale takových závodů jsme se nedočkali. Škoda. V té době začal vznikat Lomcovák. To už jsme nevlastnili žádnou trvalou klubovnu. Scházeli jsme se ve veřejných pohostinstvích. Někdy to nám nekuřákům kroutilo nosy.

Každý vedoucí měl nějaké specifikum. Jirka se angažoval spíš na čas dovolených ve vrcholném létě, zřejmě i kvůli své početné rodině. Jezdili jsme tábořit na Ranou. Na plácek za Skleník na úpatí Kopce Raná. Nebylo to jen tak. Jiří musel vyřídit úřední povolení, zajistit kemp hygienicky. To není maličkost. My účastníci jsme přišli vždy k perfektnímu hotovému. Vešlo se na vyprahlou loučku kolem dvaceti stanů. Stany rodinné, malá áčka, ale většinou rodinné nebo singl “bobky”.

Nejvíc se vyjímal vojenský velký stan, vyhřívaný normálním bubínkem, do kterého se přikládalo vše co hořelo. Stan vlastnili modeláři z jiné Prahy. Kolik, nevím. Prostředkem stanů se vytvořilo malé náměstíčko, kam Jiří postavil umělou střechu. Do jejího stínu postavil plastikový stolek, pár stohovatelných křesílek. Drbárna hotová. Moc se nám to líbilo. A celou dovolenou nezapršelo.

V některých rodinných stanech se vařilo. My aktivní flanďáci, jsme chodili na obědy do Ponorky. Večeřet někdy do Skleníku, to bylo blíž. Koupat jsme skočili do požární nádrže pod konzumem.

Létat se také chodilo. Táhlo se s věcmi do kopce do prvního sedla. To byl výkon. A to vedro. Odměnilo nás to nezaměnitelným pohledem na České Středohoří. Co si mohl pilot přát víc. Někdy jsme po létání hned neslezli s kopce a pozorovali hvězdy. Těch bylo! Zdalipak tam svítily i ty naše? Co obyčejný smrtelník ví.

Všechno se pomalu vytrácí, ale když zavřu oči, tak se nemohu vynadívat.

6 komentářů Náš modelářský klub

  • Růži Musilová

    Musím se opakovat. Zase fotka Romana oživila článek.

  • Dzordzik

    Nádhera, přečteno na jeden nádech. Bude další pokračování z modelářského života časů minulých?

  • Mirek

    Nádhera, děkuju moc.
    Mirek

  • Nějaké volné pokračovaní se možná objeví. Růženka na tom pracuje…(mrkanec)

  • Dzordzik

    Mohu-li se dočkati či nemohu-li se dočkati? Toť otázka 🙂

  • Růži Musilová

    Kdo čeká, ten se dočká. Jen šlověk vyjde z baráku, tak čeká: na tramvaj, na autobus, na pošťačku a pořád dokola. Proto není třeba zoufat, ale tu a tam
    vzpomenout na spisovatele, zvláště teď před svátky.
    Pevnou naději!
    A všem ostatním děkuji, že projevili trpělivost a četli až do konce. Růži