Plachtařské závody Hronov 2018

Letošní plachtařské závody pořádané aeroklubem Hronov – Velké Poříčí se konaly v tradičním termínu od 11-18.srpna. Alfou i omegou všech plachtařských závodů je vždy počasí. Na jeho průběh jsem byl opravdu zvědavý, protože na jarních plachtařských závodech v Šumperku nám počasí nepřálo, za celý týden pouze 2 disciplíny je opravdu málo. Nicméně v Hronově  to byla docela jiná píseň, počasí bylo plachtařsky mimořádně vydařené a štědré, takže hned v sobotu 11.srpna letíme první zahřívací disciplínu. Nebyla nijak mimořádně dlouhá,   zhruba 230km. Pořadatel nás nejprve poslal k Jičínu, pak k Rychnovu nad Kněžnou, k Hořicím a domů zpět do Hronova. Výškové dostupy – základny mraků byly cca 2200m nad mořem, což je již celkem pohodová zásoba výšky. Jenže tady nejde o to, kdo výš, ale kdo nejrychleji obletí celou trať, to znamená nejlépe dokáže najít na nejlepší stoupání, nejlépe se umí ve stoupání ustředit a nejlépe odhadne čas odletu v návaznosti na délku tratě a termického intervalu pro daný den. Vlastně jde o naši F3B úlohu „vzdálenost“.

Zdeněk Borůvka, Honza Kouhout a naše stroje

Na týmové spolupráci jsem domluvený se Zdeňkem Borůvkou z Jičína, velmi zkušeným plachtařským matadorem s opravdu bohatými zkušenostmi.  Létáme na stejném typu 15m větroně LS – 8a, spolupráce se tedy nabízí. Se Zdeňkem se po startu rádiem domlouváme na vývoji situace, sledujeme soupeře, vývoj počasí a rozhodujeme se nikam nespěchat, po startu téměř hodinu vyčkáváme ve výškách 1500-2000 m.n.m na nejlepší okamžik pro start. Tato fáze vyčkávání, je někdy trochu náročná na pozornost, není výjimkou, když ve stejném stoupavém proudu točí současně 15 větroňů. Jsem si vědomý, že jako pilot musím dávat neustále obrovský pozor a být ve střehu, pro chybu není prostor.

Tým LS8

Teprve o půl druhé odpoledne dotáčíme na startovní pásce výšku 2200 m  a jdeme do akce. První rameno k Jičínu jde dobře, máme průměr kolem 100km/hod, druhé rameno k Rychnovu taktéž, letíme se Zdeňkem společně, nicméně za druhým otočným Zdenek dříve nalézá silnější stoupání, vytváří si oproti mě výškový náskok zhruba 300m a tak poslední 2 ramena trati letí Zdeněk daleko přede mnou, zkušenosti a přehled jsou prostě znát.  Poslední 2 ramena trati musím tedy vybojovat sám a tak nakonec dolétám zhruba v polovině startovního pole na 8.místě s průměrnou rychlostí 104 km/hod, což není špatné. Zdeněk první disciplínu vyhrál a usadil se v čele průběžného hodnocení.  Mám radost z první odletěné disciplíny a jsem zvědavý co přinese další den.

Ředitel a stavitel trati Tonda Teichmann

A neděle zajímavá byla a to velmi, přinesla totiž tzv „čistou“ termiku, to znamená, že stoupavé proudy budou, ale mraky se nad nimi tvořit nebudou…Rozumějte, běžný plachtař normálně v takových podmínkách letět nejde, neboť ví, že to bude boj. Výskyt stoupavých proudů musíte totiž pouze odhadovat podle terénu pod Vámi.  No úplně do zpěvu mi není, pořadatel nám totiž naordinoval 300km dlouhou trať, FAI trojúhelník, přes dobře známé body – Broumov, Turnov, Lanškroun a domů. Tuhle trať moc dobře znám, jen jsem ji nikdy neletěl celou v čisté.

Nejlepší plachtařky

Po startu se Zdeňkem více než hodinu vyčkáváme před startovní páskou, stoupání nejsou moc silná a je jasné, že to opravdu boj bude. Stoupání zesilují na zhruba 1.5-2 m/sec a tak před jednou hodinou odpoledne opět jdeme do akce. U prvního otočné bodu u Turnova nám trochu teče do bot, máme tak 500m nad terénem, naštěstí se nám daří najít stoupání a tak z Turnova se vracíme severně nad Broumov, ke druhému otočnému bodu. Spolupráce je výborná, obzvlášť v čisté termice je skvělé, když se hledání stoupáků máte s kým podělit. Na třetím rameni k Lanškrounu se opět projevují Zdeňkovy zkušenosti a získává výškově navrch, takže se rozdělujeme, abych Zdeňka nebrzdil. Rozhoduje se letět k Lanškrounu spíše severní trasou, zatímco já spíše jižní, přes domovský Žamberk. To se pro mě ukáže jako dobrá volba, protože na svém oblíbeném místě nacházím na ten den velmi silné stoupání – téměř 4m/sec, které mě vynáší do výšky téměř 2500m. A tak se se Zdendou u Lanškrouna potkáváme ve stejné výšce, dotáčíme na dokluz a valíme domů do Hronova do cílové pásky. Oba máme křídla plná vody – 170 litrů. Jako dva dravci se řítíme do cíle, vypouštíme vodu z křídel, necháváme za sebou na obloze každý dvě vodní stopy, Zdenda hlásí v Hronově do rádia naše soutěžní znaky – „Hronov rádio, zulu brávo a siera kilo pátý kilometr od jihu“. Se svistotem našich strojů prolétáváme páskou, přebytečnou rychlost měníme v zisk dalších 150 metrů, řadíme se do okruhu a před pátou odpoledne dosedáme na letišti v Hronově.

Se Zdeňkem Borůvkou a jeho ženou při vyhlášení

S překvapením zjišťujeme, že většina soupeřů je ještě na trati, i když odlétali před námi. Několik pilotů přistálo v terénu, čistá je prostě psychicky hodně náročná. Později odpoledne zjišťujeme, že jsme se Zdenkem ve druhé disciplíně doletěli na 3.a 4. místě s minimální bodovou ztrátou na vítěze, Sebastiana Bodeho .  Dáváme plzeň a jdeme se zchladit do bazénu. Zdenek udržuje průběžné vedení, já se posouvám na třetí místo.  Mezi námi na druhém místě je vynikající německý pilot Sebastian Bode, který létá na větroni Discus se zelenými doplňky a tak jsme mu začali říkat žabička.

Gratulace se Sebastianem Bodem

Třetí soutěžní den byl asi nejnáročnější ze všech, podmínky nebyly úplně jednoduché, pořadatel si na nás připravil 301km dlouhou trať, nejprve do Jablonce nad Nisou, potom do Polska k Sovím horám, opět do Polska k Jelení hoře a domů. Tentokrát se mi na začátku tratě nedaří, cestou do Jablonce u Vrchlabí nenalézám rozumně použitelné stoupání, u Černé hory jsem dávno pod úrovní jejího vrcholu, vypouštím raději polovinu vody z křídel, volám Zdeňkovi, hele jsem v háji, možná skončím na letišti ve Vrchlabí, leť dál sám. Uvědomuju si, že fouká JZ vítr a mohl bych tedy něco na Černé hoře nasvahovat a zkusit se zachránit.  Svahování je zajímavá disciplína, tak trochu trhání šišek, protože moje výška nad svahem Černé hory je pouhých 70metrů, ale „drží to“ a tak to nevzdávám a bojuju, nalézám první, druhé, třetí stoupání a z nicotné výšky se zvedám až do 2500m. Hlásím Zdendovi, že jsem zpět ve hře a makám. No jo,  jenže cestou zpět z Jablonce jsem u Vrchlabí opět v háji, mám opět 250 metrů nad terénem a opět to vypadá, že ve Vrchlabí přistanu. V tom vidím padáčkáře, jak v mojí výšce točí silné stoupání západně od letiště, poslední výškovou rezervu věnuju přiblížení do očekávaného místa stoupáku a ….byl tam. Téměř „čtyřmetr“ mě opět vynáší do 2500m, jsem podruhé zachráněný „narostla mi křídla“ a mastím do Polska ke třetímu otočnému bodu. Otočím Soví hory a letím k poslednímu otočnému bodu k Jelení hoře, no jo, jenže už je skoro pět odpoledne, mraky skoro žádný, mým směrem úplně vymeteno, na další drama nemám chuť. Letím takticky, trochu z kurzu, buďto najdu nad Broumovem stoupání, nebo valím domů, někde zůstat v Polsku na poli, na to nemám chuť. Už to začíná vypadat bledě, ale nakonec u Broumova slabý „dvoumetr“ nalézám a tak se nadechuju k závěrečnému boji, nevzdám to a letím do Jelení hory, i kdybych tam měl zůstat. Cestou se mi podaří nějaká slabší stoupání najít, a tak po šesté večer hlásím pořadateli, že siera kilo se od severu vrací domů, propocený triko, o kilo lehčí a spokojený, že jsem to nevzdal. Podobné problémy jako já měla i většina soupeřů, jen Zdeněk nic neřešil, když jsem přistál, měl umytý letadlo a byl skoro po večeři. Prostě kdo umí, umí. Jdu umýt letadlo, něco k večeři a docela zničenej brzo usínám. To, že jsem dnes doletěl až na 11. místě a celkem padám na 6.místo je mi tak nějak jedno.

Stupně vítězů

Další den, v úterý, vzhledem ke špatné předpovědí máme volno a tak jedu lézt do oblíbeného Adršpachu. Fyzická námaha mi jen prospěje.

Ve středu je taková „chytrá“ předpověď , není jasné kde „to“ bude a jaké to bude a tak pořadatel volí lišáckou AAT disciplínu, dostávame obrovské sektory, kterými musíme ve stanoveném proletět ale kdy, kudy a jak je jen naše věc, jen musíme dodržet minimální čas na trati – 3 hodiny. Dnes se mi daří výrazně lépe než předevčírem daří se mi nalézat silná stoupání, se Zdeňkem skvěle spolupracujeme, nejprve letíme k Turnovu, potom k Jaroměři, pak k Sychrovu a domů do Horonova. Disciplínu dolétáme ve výborném rychlostním průměru 112km/hod. Takový kalup jsem větroni ještě nezažil. Dařilo se nám, v disciplíně obsazujeme první a druhé místo.      

Ve čtvrtek je skvělá předpověď a tak nám pořadatel připravil 400km dlouhou trať  – FAI trojúhelník – nejprve na moravu k Bouzovu, potom opět do Polska k Sovím horám, k Liberci a zpět do Hronova. První polovinu tratě je počasí skvělé, zádrhel nastal v Polsku u Sovích hor, kde mám asi 500m nad terénem, zachraňuji se ve slabém metrovém stoupání, které mi zesílí později na zhruba 2.5m/sec, nicméně mě to stojí čas který mi bude v cíli chybět. Přesto dolétám na 5.místě v ještě použitelném rychlostním průměru 105 km/hod.

Celkové závodní pole

Na poslední soutěžní den byla opět vynikající meteorologická předpověď a tak nám pořadatel naplánoval nejdelší trať, 506 km dlouhý polygon, nejprve k České Lípě, potom na Moravu do Zábřeha, zpět k Liberci a domů do Hronova.  V průběžném pořadí je Zdeněk Borůvka na prvním místě, S.Bode na druhém, já na třetím. Bylo by fajn třetí místo udržet. Těsně po polední prolétáváme startovní pásku a vydáváme smětrem k České Lípě, stoupání jsou silná, kolem 4 m/sec, dostupy rovněž vynikající 2400-2500m a tak trať rychle ubíhá. Celkem se mi daří nalézat dobrá stoupání, spolupráce se Zdenkem s opět skvělá. Občas s námi krouží zelená žabička – Discus Sebastiana Bodeho. Na druhém rameni letíme kolem Králík, přímo nad nimi je nádherný kumul, říkám Zdenkovi – ten bude náš. V tu chvíli se podívám na svůj navigační display a vidím, že ten den probíhá v Králíkách akce Cihelna s leteckým provozem, na Králíky je ten den vyhlášený zakázaný prostor, do kterého nesmíme vletět. Upozorňuju Zdenka rádiem, že v Králíkách je ten den zakázaný prostor, musíme okamžitě uhnout na jih. Slyším od svého parťáka tisíce díků, Zdeněk si totiž do své navigace zapomněl před odletem uložit soubor se zakázanými prostory na daný den. Kdybychom do něj vletěli, naše disciplína v tom místě končí a následoval by výsledkový propad pořadím do druhé poloviny. To se nestalo a tak pokračujeme s chutí v disciplíně. Na posledním rameni v Krkonoších dotáčíme na dokluz ve stoupání o síle 5m/sec, nádhera. Máme takový přebytek výšky, že z Harachova letíme do Hronova rovně, bez potřeby jediného dalšího stoupání . Před Hronovem vypouštíme z křídel vodu, přistáváme. Naše rychlostní průměry jsou opět výborné, přes 112km/hod. V této poslední disciplíně obsazujeme první a druhé místo, v celkovém pořadí Zdeněk udržel první a já třetí místo. Jsem rád, je to pro mě první pódiové medailové umístění na plachtařském závodě a teprve třetí plachtařský závod vůbec.  Dáváme se Zdenkem další vítěznou plzeň, umyjeme se Zdenkem letadla a jdeme vařit večeři.

Závěrem je nutné říct, že skvělou práci odvedli pořadatelé, zejména Petr Jirásek a Tonda Teichmann z Horonova – stavitelé tratí. Tonda se vždy trefil a poslal nás do aktivních oblastí, kde se dalo letět. Tondo moc dík ! Létání v týmu se Zdeňkem Borůvkou bylo skutečně inspirativní, na vlastní oči bezprostředně vidíte taktiku a styl plachtařské špičky v českých zemích. Velmi poučné.

Pro mě tento závod znamenal další úžasnou plachtařskou zkušenost, navíc když se daří, máte chuť do další práce. Rád bych poděkoval za návštěvu Michalovi Behenskému, dlouholetému členovi našeho F3B týmu, se kterým již mnoho sezón závodíme na modelářských závodech v kategorii F3B. Jsem vždycky rád, když se Michal na plachtařských závodech staví, připadám si tam více mezi svými.  

Ještě jeden moment mě zaujal. Někdy ve středu za mnou po přistání ze soutěžního letu přišel chlapík kolem 60 let, povídá – „Ahoj Honzo, já jsem nějaký Vašek Šedivec, pozoruju jak lítáte to F3B, přivezl jsem Ti pár fotek z minulého mistrovství ČR F3B. Jste tam spolu s Romanem Vojtěchem. Pěkně jsem poděkoval, byl jsem trochu překvapený, nezdálo se mi, že bych toho chlapíka někdy viděl, ale to nevadí, dali jsme se do řeči. Vašek Šedivec říkáš, jojo, Vašek nato –  kdysi jsem trochu lítal vé-dvojky, rozumějte legendární kategorii rádiem řízených větroňů RCV2, ve které jsem také spoustu let závodil. Dali jsme se chvíli do řeči na modelářské téma, moc příjemné setkání.  Na časy závodění v kategorii RCV2 moc rád vzpomínám, v 80.letech se této kategorii věnovalo více než 600 pilotů z celé ČR. Každý si musel model postavit sám, pokud si odmyslím vládu bolševika, byl to krásný čas závodů v Chotěboři, Holicích, České Třebové, Lomnici nad Popelkou….Někdy 3 týdny po návratu z Hronova mě doma napadlo, Vašek Šedivec říkal, a že trochu lítal vé-dvojky, tak se na to trochu podíváme jestli nekecá, vzal jsem do ruky šanon s 30 let starými výsledkovými listinami, koukám, hledám jména….A najednou mám protažené obočí, trochu spadlou bradu, hned na první výsledkové listině z Holic roku 1989 je na prvním místě Václav Šedivec z Úpice. Tehdy jsem měl jen 2 starosti, letadla a školu, celkem jsem trénoval a výsledky tomu odpovídaly ale tenhle Vašek Šedivec byl v 80.letech opravdové eso kategorie RCV2, téměř pravidelně na bedně. Takže jsme se určitě tehdy pravidelně vídali, jen jsem na to zapomněl a pochopitelně jsem ho nepoznal. Takže Vašku, mistře, moc za fotky děkuju a do Úpice zdravím. Výsledkovou listinu jsem naskenoval, společně s další z roku 1986 z České Metuje, kde byl Vašek Šedivec na 2. místě. Krásná nostalgie, podepsána Irenka Pavlíčková z Hradce Králové, vlastní rukou.  Mimochodem, když zjišťuju, že závodím více než 30 let, přijde mi to strašný číslo, neuvěřitelný, ale tak to je.

Letu zdar a tomu bez vrtule obzvlášť.

Čtenáře Lomcováku zdraví Honza Kohout.

Leave a Reply

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

  

  

  

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.