Suma sumárum

Poslední zpráva z mé cesty na Východ skončila v Pekingu. Nemyslím si, že se potom odehrávalo už něco příliš zajímavého (seděl jsem u okénka a sledoval Sibiř, …vzhledem k tomu, že jsme letěli pořád na západ, tak tmy na spaní jsem se nedočkal). Pouze dlouhá a únavná cesta zpět a opětovný boj mé zchátralé tělesné schránky s časovým posunem. Od mého návratu tedy uplynuly skoro čtyři dny a jenom telegraficky se celou anabázi pokusím zhodnotit.

Peking, Nebeský chrám (Temple of Heaven)

• Návštěva Číny pro mne byla velkým překvapením možná i šokem. V pozitivním slova smyslu. Čekal jsem ekvivalent Československé mizérie 70. let minulého století a odpovědí mi byla země neuvěřitelných možností  a obrovských protikladů. Byl jsem v poslední vesnici v horách u Laiwu a viděl nejluxusnější byznys centrum v Pekingu.
• Lidé. Jsou přátelští a v pohodě, ale naprosté pohodě. Jediný kdo se tvářil dost nasraně byl německý celník při návratu z Pekingu do Frankfurtu. Ani mi neodpověděl na moje dokonalé Kuten ták (smích). Tato kapitola je určitě na mnohem delší povídání, nemluvím o lidech, kteří se ke mně museli(?) chovat uctivě, ale o lidech, kteří se mnou neměli nic společného.
• Bossové a ti kteří dnes táhnou Čínu dopředu. Mladý chlap v jeansech a svetru (40?), plynule mluvící anglicky, na stole vztyčeno několik rudých vlaječek se srpem a kladivem. Na oběd jsme odjeli v posledním modelu BMW 750iL. To auto řídil on sám, prostě jeho vlastní vůz. To nevypadá na Československo 70. let.
• Dálnice. Tam kde jsem byl, jsou všude. Platí se mýtné a kvalita je stejná nebo lepší jak v Německu. Aut moc nejezdí, pominu tedy Peking a další velká města. Mimochodem, doprava v Pekingu je samozřejmě kapitola sama pro sebe. Pokud by probíhalo něco podobného v naší pražské vesničce střediskové, tak denně čteme v novinách přibližně o 20-30 postřílených řidičích. Agresivita českých neřkuli pražských řidičů v porovnání s pohodou na pekingských silnicích je do očí bijící!
• Exkurzí do čínské kuchyně jste si v mých předchozích reportech užili dost. Čínská kuchyně opravdu nemá naprosto, ale naprosto nic společného s glutamátovými blafy vařenými v čínských bufetech rozesetých po celé naší krásné vlasti. Myslím si, že „čeští“ číňani to berou něco jako pomstu na nás samotných. Dobře nám tak…
• Při stolování jsem si užíval. Opravdu, čím víc srkáte a mlaskáte, tím asi dáváte najevo, jak Vám chutná. I nějaké to říhnutí se ztratí. Vůbec nechápu, proč mne tedy doma manželka pořád dusí jenom za mírný náznak kteréhokoliv zmíněného projevu (úsměv). Musím ovšem podotknout, že při stolování s výše postavenými lidmi mělo vše už ten nudný evropský/západní průběh.
• Tato cesta absolutně změnila moje nazírání na tuto zemi. Samozřejmě, každá mince o dvou stranách. Pár šedin už na své hlavě mám na to abych ignoroval nebo zapomínal na otázku lidských práv v Číně, otázky ochrany životního prostředí, problémy ochrany duševního vlastnictví jiných národů apod. Tyto problémy určitě existují a nelze je pominout. Jednou až je číňani vyřeší (a oni je vyřeší), tak se přes všechny ostatní už definitivně přeženou jako smršť.

Předchozí poznámky z mé cesty na Východ máte zde pěkně pohromadě a návdavkem Vám přidám zážitek z cesty směrem do Laiwu. Původně byl doručený resp. určený pouze některým lidem, ale udělám vyjímku a můžete se začíst. Začátek mé cesty opravdu nebyl zrovna optimistický…