S Radkou jsme si naplánovali malý romantický výlet k Ženevskému jezeru. Během cesty jsme chtěli pozdravit naše přátele Andrease a Angelu. A tedy zcela náhodou jsme se ocitli na F3B mistrovství Švýcarska. Musím říct, že mě velice pobavilo, kolik toho máme se Švýcary společného a rozhodl jsem se napsat pár postřehů pro přátele Lomcováku.
Atmosféra na mne působila, a musím říct že nečekaně, velmi napjatým až vyhroceným dojmem. Ono není divu, váha tohoto závodu měla na kvalifikaci do národního týmu velký vliv, ještě o něco větší, než u nás. Stále zde bylo o něco klidněji, alespoň navenek. Celkem se účastnilo 18 pilotů z nichž některé na Word Cup-u soutěžích nevídám.
Závody pořádal Andreas Boehlen společně s Hanspeter Iff. A stejně jako u nás dostali za tuto činnost od pilotů spravedlivě vynadáno. Políčko na kterém se závodilo bylo opravdu maličké. Báze a tedy i zaměřovadla prakticky v navijácích. Pořadatelský stan v čerstvě sklizeném brambořišti.
Švýcarské supervlaky jezdily 200m od báze a rychlostí asi 200km/h. Z tohoto pohledu se máme tady u nás jak prasata v žitě. Zaujala mne jedna místní úprava pravidel. Zatím co, našim pořadatelům se zdají F3B pravidla příliš měkká a utahují šrouby, tady naopak trochu slevili. Ne že by snad prodloužili pracovní časy, to ne, ale usnesli se, že budou škrtat už pátý nejhorší výsledek. Zajímavé a pro nováčky i jiné chybující bytosti milosrdné řešení, které navíc nenutí pořadatele ke zběsilému tempu.
Jinak vše jak u nás, příšerné vedro a všichni strhaní jak borůvky. „To jsou ty malé závody, tady se prostě na chvilku nezastavíš“ říká Andreas a já vím o čem mluví.
Jirka Baudis
AUdálosti na světové scéně nemůže rušit obyčejné lidi. Lidé se obávají, a cítí úzkost nejistotu a dokonce i strach. A jediní lidé, kteří vědí, kde vždy věří.