Odhaduji, že je to přibližně 8 let, kdy jsem psal poslední článek pro Lomcovák, tehdy ještě s tematikou F3J. F3J je krásný sport, ale po cca 13 letech intenzivního závodění jsme se cítil přece jen trochu opotřebovaný, svoje cíle jsem si splnil a tak jsem po vítězství na MS a ME přijal jinou neméně krásnou výzvu z lezeckého sportu, která se jmenuje El Capitan. Jde o 1000 m vysoký kolmý žulový monolit v Yosemitském národním parku v Kalifornii.
El Capitan je mezi lezci legendární stěna, centrum světového lezení vícedelkových spárových cest. A tak jsem v posledních 5 letech jel tak 2 F3J závody za rok, více víkendů jsme trávil v Adršpachu tréninkem spárového lezení. Vloni na podzim jsme El Capitana cestou The nose za 2 dny a 2 hodiny vylezli, a tak jsem se konečně mohl letos začít věnovat jedné staré lásce, kterou jsem si tak před 10 lety několik sezón zkusil abych ji opustil kvůli F3J. Tou starou láskou je F3B. Tak 3 sezóny jsem si zkusil F3B věnovat současně s F3J, věděl jsem a ověřil jsem si, že je to kategorie velmi náročná a těžká, ale krásná. Základem úspěchu je v F3B team a ten jsem tenkrát neměl, Lomcovák tehdy teprve začínal.
Za těch 8 let se změnily 2 zásadní věci. Zaprvé úloha rychlost. Před 8 lety kdo letěl pod 20 sekund, tak to bylo slušné, kdo letěl pod 18s tak to bylo vynikající. Dnes pokud chcete slušný výsledek, musíte letět pod 16 sekund. Letět dnes 18sec, tak dostanete tak 800 bodů. A to už je špatný. Druhá věc, která se změnila, je skutečnost, že čeští piloti už nehrají druhé housle. A to je příjemná zpráva. Tomu odpovídal i začátek této sezóny, kde se hned na duhém místě v závodě v Rakouském Salzburgu umístil Jirka Baudis. Krásný úspěch. Rovněž 12. místo Petra Fuska není špatné.
Pro mě měl závod v Salzburgu velmi nešťastný průběh. Hned při druhém letu jsem při přistání z úlohy vzdálenost poškodil středící kolíček, kterým je křídlo osazeno do trupu a tím pro mě závod skončil. Náhradní model jsem neměl a tak důležité místo, jako je osazení křídla do trupu jsem na rychlo na letišti opravovat nechtěl. Podmínky byly poměrně náročné, boční vítr 8-10m/sec, teplota pár stupňů nad nulou. Úlohu vzdálenost jsem příliš netrénoval, a chování modelu zatíženého na 3,5kg je přece jen jiné, než chování modelu prázdného, cca 2kg.
Poučení pro příště. Když jsem byl v Salzburgu před 10 lety naposledy, tak tam v noci ze soboty na neděli nasněžilo 20cm. Termín na konci března je přece jen poměrně zimní. Salzburg nezklamal ani tentokrát a na neděli nasněžilo zase. Jinak počasí přijatelné. Doufám, že pro příští rok ukecám Romana s Michalem, aby do Salzburgu se mnou jeli, protože je to hezký závod.
Na konci dubna již kompletní Lomcovák tým Roman Vojtěch, Michal Behenský a Honza Kohout vyrazil na 3denní, již 9. ročník Kirchheim Open do Německa. S odstupem 3 týdnů musím říct, těžké školení. Počasí totiž vyzkoušelo všechny možné varianty. Silný vítr, bezvětří, vichřice, kroupy. Odlétala se celkem 3 kola. Klíčovou úlohou pro mě stále zůstává vzdálenost, Nejprve jsem inkasoval 4 průlety, ve 2 kole 2 průlety a ve 3.kole mi již tisícovka utekla o 3 vteřiny – nestihl jsem se do 4 minut vrátit na bázi A, ale i tak jeden průlet ztrácet na 1000 bodů není špatný. Při první vzdálenosti opakujeme a tak Michal přesně hlásí, 15 vteřin do náletu, 10 vteřin do náletu, rovnám model do směru, jdeme na to, celá týmová souhra začíná, dvacet, deset, světlař hlásí signál, následují informace o čase. V duchu si říkám, bože to je krása, jak jsem bez tohohle mohl tak dlouho být, úloha vzdálenost je prostě krásná týmová práce.
V paměti mi ale zůstala úloha vzdálenost ze 2 kole. Blížila se přeháňka, a to velmi silná, prostě černá zeď pár set metrů před letištěm. Cítil jsem průser, ale pořadatel vyhlásil pracovní čas a tak se letělo. Po dvou minutách vichřice s kroupami. Snažím se přistát, ale model si ve vichřici dělá co chce. Snažím se korigovat neskutečnou turbulenci, ale marně. Při přistání mírně poškodím konec křídla. Jdu pro model a spotřebovávám cestou celou svou zásobu sprostých slov. V duchu mi probleskne 3 hodiny stará myšlenka „ Jak jsem bez tohoto mohl být ???“ No nic… Je u toho Jirka Tůma a povídá – moc se nerozčiluj, tohle tady nikdo neřeší. Možná neřeší, ale včera se dělal „šórt brejk“ kvůli každým pár kapkám deště a dnes nás nechají odstartovat do vichřice s kroupami. Jdu svoji nasranost uklidnit do depa a s Romanem opravujeme konec křídla. Nic vážného.
Při třetí vzdálenosti, u které byl Zdeněk Ješina, krásně přistávám, mám radost z pěkného letu, skoro tisícovka, Zdeněk nás chválí, dobrá práce, krásně rovně a pomalu jsi přistál, jdu si pro model a zírám, z náběžky mi kouká tráva. Zrovna tam kam jsem přistál byl kámen. Michal mi povídá, já jsem ti to říkal abys do toho pole nepřistával. Nic, žádná sprostá slova, všechny jsem spotřeboval v té vichřici s kroupami. Pár cm poškozené náběžky. Rychlosti lítám průměrně, mezi 16-18 sec. Nic zázračného, ale taky žádnej průser. Na závodě jako je Kirchheim, kde je 110 závodníků, je rychlost ovlivněná tím, kdy letíte, protože 110 závodníků představuje celkem 3 hodiny času, kdy se několikrát změnilo počasí a tak někomu fouká do navijáku, někomu do zad, někomu vůbec, Zdeněk Ješina letěl v dešti…..Mírně řečeno, poněkud neobjektivní.
Nakonec s Petrem Hulíkem obsazujeme 36. a 37. místa. Petr Hulík je poměrně nová tvář českého F3B, ale jasný talent. Se svým celkovým výsledkem jsem celkem spokojen. Na víc jsem upřímně řečeno na prvním F3B závodě po 8 letech neměl. Kluci z našeho týmu obsazují Michal Behenský 58.místo a Roman Vojtěch 64.místo. Romanův výsledek je hodně ovlivněn penalizací 300 bodů za bezpečnostní linii pří úloze C. Slušně zalétal Zdeněk Ješina junior – celkově 27.místo.
Co je ovšem naprosto fantastické, je celkové první místo českého pilota Jirky Baudise a celkové čtvrté místo Petra Fuska. Aby na tak prestižním závodě s účastí 110 závodníků obsadili z prvních 4 míst 2 místa Češi, to se ještě na Eurocontestu F3B nikdy nestalo. Pro mě krásný zážitek, svým způsobem průlomový okamžik v historii českého F3B. Bylo krásné být při tom. Pro Jirku Baudise po druhém místě v Salzburgu začátek sezóny z říše snů. Průběžně vede světový pohár F3B. Velká gratulace. Protože s Jirkou poměrně často trénuji, tak ani nejsem překvapený. Na Jirkovi je prostě těch 8 let usilovné práce vidět a je z něj dnes pilot světové třídy. Já jsem se po Kirchheimu zavřel do dílny a opravoval šrámy na modelu. V uších mi při tom zní Romanova poznámka „ moc ty opravy neřeš, přijdou další“ myslím si svoje a jdu spravovat.
Málem jsem zapomněl na Romanovu epizodu z úlohy A. Roman už totiž není termickej panic. Radím radím a najednou koukám, něco červenýho si to kolmo k zemí kulí na plný pecky. Koukám koukám na tom červeným snad nějaká bílá klikatá linka, těžko poznat v tom kalupu kolem 200 km/hod. Do rány jak sviňa chybí tak 2 vteřiny. Pro jistotu říkám – Romane není to tvoje ???? Roman pro jistotu přitáhl výškovku. Model zmizel za stromy a pak se objevil vystřelený jako z praku v nedefinovatelným obratu – utržené proudnice. Roman tak tak přeletěl stromy, přistál, zopakovali jsme a ještě jsme stihli letět 9 a půl minuty. Hmm, pak že termika není adrenalinová úloha, kecy….No náčelník to mohl mít i dražší.
A proč není termickém panic ? Protože už nemůže říct : Ještě se mi nestalo abych řídil cizí model. Nezasvěcenému se to může zdát jako scifi, ale nám co se termice nebo F3J věnujeme nebo jsme se věnovali, všem se nám to stalo. Většinou to bývá dražší, než v tomto případě. Když pro to jdete, stojí to za hovno, fakt. Před očima máte modrý bankovky, …strašný…. Jedinej koho znám a kdo si to užil, je Jirkus. Nám ostatním, pak nechutná ani ani pivo, ani slivovice …nic !
Všechno mám opravený a tak vyrážíme na další závod kterým je Arnhem – Holandsko. Předpověď žádná sláva, u nás je 30 stupňů, v Holandsku vystupuju z auta, 10 stupňů, hledám čepici a rukavice. Létáme na vojenské základně, tráva jak na golfovém hřišti. Jen když vylétáváme z báze, musíte včas otočit zpět, jinak přistanete na beton. Sem tam to někdo nestihne, ten zvuk přistávajícího modelu na beton fakt nic moc. Odlétáme celkem téměř 3 kola. Kromě jedné hodinové přeháňky počasí dobrý, vítr do 5m/sec. Létáme celkem slušně 2 vzdálenosti mám nad 900 bodů, jednu dokonce za 1000 bodů, rychlosti 15.8-16.5-17.2, celkem slušný, termiky mám všechny za 1000 bodů.
Celkově obsazuji 13.místo a sbírám první body do světového poháru. Naprostá spokojenost. Jirka Baudis o 2 místa přede mnou, 11. pozice. Další z našich Petr Hulík 22.místo, 27.místo Michal Behenský a 33.místo Roman Vojtěch. Vítězí Andreas Bohlen ze Švýcarska. Arnhem byl nádherný závod, celkem cca 60 pilotů, mnohem sympatičtější než 110 pilotů v Kirchheimu. Souhra našeho týmu je celkem dobrá, „zastřelujeme se“ , ale mám z našeho týmu radost. Roman je rutinér, který „už všechno viděl“, Michal k závodu přistupuje s klidem zkušeného mazáka. V Arnhemu přidělil na průletech vítězi ze Salzburgu M. Sayfangovi 4 kusy z dvaceti. Parádní…
Teď máme 4 týdny volno a čeká nás závod v Drážďanech a týden nato v Jeseníku. Zkusím zase pár řádek napsat. Poděkovat se sluší Jirkovi za eroplán a cenné rady, Romanovi za výškoměr, Pavlovi a Ondrovi za neskutečnou pomoc při tréninku
Čtenáře Lomcováku zdraví Honza Kohout
AUdálosti na světové scéně nemůže rušit obyčejné lidi. Lidé se obávají, a cítí úzkost nejistotu a dokonce i strach. A jediní lidé, kteří vědí, kde vždy věří.
Ahoj Honzo,
jsem rád, že jsi se vrátil k F3B. Předpovídal jsem to, přestože F3J je parádní kategoriem, ale zůstat na úplným vrcholu stále, je opravdu dřina (obzvlášť pro vlekaře). Na druhé straně je ale béčko královská kategorie a ne každý si na tuto milenku troufne a zůstane jí věrný. Přeji Ti, aby se Ti dařilo stejně dobře jako v jéčkách. Tu novou partu Ti jen závidím!!!
Musím na Tebe ale prásknout Tvoje začátky, kdy jsi přišel k nám domů (na Prosek) jako naprosto neznámý klučina a přinesl jsi svůj model, abych Ti ho uschoval než dostuduješ vejšku. Moc by Tě tenkrát odváděl od studování. Jen mě mrzelo, že se někam zatoulala tyčka na zátěž a já jí už nenašel. K tomuto činu jsi opravdu musel mít velikou odvahu. Dá se to přirovnat k chozením pod okny milenky a nezazvonit.
franta
Hezký F3B Tetris na 4. fotce 😉
Mám tu jednu fotku J.Kohouta ze srpna 1985, když jsem ho občas zaučoval v leteckém modelářství na královehradeckém cvičáku(bylo to náhradní letiště).
Nevím ale jak se to ve vašem magazínu publikuje.
J.Lněnička