Uzavřeno | Společné Mistrovství Česka a Slovenska F3B 2002 je již minulostí. Všechny medaile zůstaly u nás; v Libeňském klubu. Gratuluji tedy Jardovi Třískovi, Pavlu Markovi a sobě 🙂
Obecně mám z celého šampionátu dobrý pocit. Oproti minulým letem je vidět, že zájem o tuto nejnáročnější ticholeteckou disciplínu stoupá (však taky dělám pro její propagaci co můžu:) Přidali se k nám i velice dobří piloti od jiných kategorií (F3J, F3F) a je to vidět i na úrovni celého šampionátu. Byl to boj do posledního okamžiku. Rozdíl mezi druhým a třetím byl 5 (!!) bodů z možných 9000.
F3B je typicky týmový sport. Jedinec nezmůže vůbec nic a naopak dobrá rada navigátora může ve zlomku vteřiny rozhodnout o Vašem úspěchu (nebo i neúspěchu, Jirko promiň). Vzhledem k tomu, že nás tolik není, tak vlastně radíte tomu druhému, jak to udělat nejlépe, aby Vás porazil. V příštím kole se to zase otočí, on radí Vám. Nikdo ovšem tyto paradoxy neřeší a dělá maximum pro toho druhého. Tyto scénáře nejsou v ostatních F3X disciplínách běžné (…a asi ani v běžném životě) a je to opravdu dané tím, že je nás málo a tak táhneme za jeden provaz. Myslím, že až nás jednou bude tolik jako Pampeliškářů (F3J), tak se budeme asi „zbožňovat“ jako oni.
Pokud se podíváte na výsledkovou listinu a měli byste možnost vidět stroje s jakými se létalo, tak by se toto mistrovství dalo nazvat Sting Cup. Z Čech tam bylo 13 závodníků z toho pouze 3 měli něco jiného než Bodlinu (NewSting) nebo Karkuláka (BigSting). V Čechách je hodně špičkových výrobců F3J mašin, ale s těmi F3B stíhačkami to není tak horké. Většinou to jsou spíše pokusy předělat F3J stroj na F3B. Tady se přidá prochu uhlíku, tady zase zesílí nosník, ale to asi nebude všechno. U Stinga to bylo jinak. Již na začátku zde byla idea rychlosti a robustnosti. Přitom F3B model musí nalétat stejných 10 minut po výstřelu, jako ty nejlepší Pampeliškářský éra, která jsou o půl kila lehčí.
Já jsem svého Karkuláka (BigSting) dostal 7 dní před mistrovstvím, tak jako Bodlinu (NewSting) před minulým šampionátem (2001) v Liberci. Moc času na dokonalé zalétání a seznámení s modelem tedy nebylo, ale pokud něco ve vzduchu během tohoto mistrovství nevyšlo, tak to byla moje chyba a nikoliv modelu. Třeba se jednou konečně poučím (už nebudu nikdy přistávat přes bod, přísahám Vašku!). Myslím, že Karkulákova doba přijde. Starty se snad díky tomuto éru, výškoměru od Petra Sysaly a větším zkušenostem (při vší skromnosti) začnou blížit evropskému standardu a my se nebudeme na evropských či světových soutěžích ztrácet v davu 😉 Rychlost po třech kolech jsem vyhrál právě já s Karkulákem a věřte mi, že porazit mé „učitele“ Jardu Třísku nebo Pavla Marka, není tak jednoduché. Již jsem zmiňoval, že ve startovním poli bylo hodně velice dobrých pilotů (nechci jmenovat, abych někoho nevynechal) a pouze díky tomu, že neměli možnost trénovat úlohu rychlost (zde se dost často rozhoduje), tak nás Libeňáky moc neohrožovali. Věřím, že si z toho vezmou ponaučení. Člověk může být „pilot od boha“, ale zde mu to moc nepomůže (viď Láďo, není-liž pravda Rudo?). Porazí ho potom ten, kdo to má letěné stokrát, a „kopyta“ přitom nic moc (např. já:-).
Dosti rádoby moudrých hodnocení! Já jsem si v Holíči udělal radost hned nadvakrát. V pátek jsme s Vaškem „Turbínou“ Bláhou přijeli na holíčské letiště kolem 16:00. Bylo horko a ostře ohraničené kumuly dávaly tušit silné termické podmínky. Natáhli jsme špagáty, postavil jsem Karkuláka a šup na naviják. Bylo „to“ tam hned napoprvé! Během asi 7 minut jsem byl jen tečka pod mrakem. Začínal jsem mít problémy s kontrolou modelu. V těchto okamžicích nesmíte ani mrknout vedle, protože jinak model už nemusíte nikdy spatřit. Mnozí z Vás tu zkušenost jistě mají, především Pampeliškáři, kteří létají na obrovské vzdálenosti. Na tento okamžik jsem čekal dva měsíce (co mám Petrův výškoměr). Obrovská výška (zatím jsem netušil jaká), přepnout na letový režim rychlost a „palba“ dolů. S tlukoucím srdce jsem se ptal kamarádů kolem, zda je v okolí nějaký model. „Není! Můžeš dolů!“ byla odpověď a mně už nezbylo nic jiného než přepnout do letového režimu rychlost a knipl s výškovkou zatlačit dopředu… říkal jsem si teď přijde okamžik pravdy!
Vzpomněl jsem si na slova Vaška Vojtíška: “ Ne, s tím modelem můžeš udělat co chceš, jestli to rozflatruješ nebo složíš, máš u mne ihned novej a já sežeru celou špuli silonu!“ V jednom okamžiku jsem BigStinga ztratil na nekonečně dlouhé 2-3 vteřiny z očí a snažil jsem se sledovat jeho možnou dráhu. Ještě teď se divím, že jsem zachoval chladnou hlavu a pouze jsem jemně přitahoval. Něměl jsem tušení, kde Karkulák vystřelí z oblohy. Ve zlomku sekundy se mi rovněž mihl hlavou zážitek s Optimou, kdy jsem ji „prokalil“ lesem. Tenkrát z lesa vylétl pouze trup… Už jsem slyšel tu děsivou ránu, až Karkulák „zahučí“ do hraničních lesů mezi Holíčem a Hodonínem.
…a pak se z dálky ozvalo, mě známé, něco mezi svistotem a šustěním. Hurá! Karkulák ještě žije! V tom jsem ho opět zaměřil. Teď už tě mám chlapče zase pod kontrolou! V bezpečné vzdálenosti jsem prokalil nad letištěm a i přes náznaky dalšího přídělu termiky jsem radši po chvíli přistál. V rukou jemný třes a hrdlo sevřené, to chtělo Ferneta! Zelená bedna byla ovšem v nedohlednu resp. někde na cestě do Holíče (to pouze zasvěcení vědí o čem mluvím, viď Jindro?).
Na letišti začaly padat sázky, jak jsem byl vysoko. 500m, 600m, já odhadoval 600-700m. Chyba! Bez pár metrů to byl 1 kilometr. Rychlost sestupu dosáhla v jednom okamžiku -74m/s tj. asi 270km/h (průměr z pěti hodnot, zasvěcení vědí), hodnota neprůměrovaná dosáhla na 141m/s což je ovšem již nesmysl, to si pouze jinak výborný Petrův výškoměr „sáhnul na dno“ a tyto režimy letu již nezvládá (pozn. pro zasvěcené, nepřeceňujte možnosti elektroniky a uvažujte realisticky). Toto není ovšem rychlost letadla, protože já zdaleka neletěl kolmo dolů a skutečná rychlost musela být mnohem vyšší (odhaduji úhel sestupu asi 60st., potom by mohla okamžitá rychlost dosáhnout hodnot až kolem 500km/h, to ovšem nepovažuji za reálné?).
Předchozí odstavec bude asi slovem do pranice. Z občasného nakouknutí na DF Modelcentra vím, že jsou i borci (ahoj Zdeňku), kteří létají výše, ale oni si mohou kdykoliv zapnout motor a hloubky křídla (viditelnost) jejich strojů dosahují násobků hloubek použitých u F3B větroňů. Kluci pampeliškářský mi po přistání barvitě líčili, jak jednou s hodinkami s výškoměrem letěli 1.500m vysoko. Mám hodně dobré oči, ale představa, že s modelem (rozpětí 3.15m, hloubka u kořene 23cm) jsem ještě o 500m výše je dosti strašidelná. V každém případě by vůbec nepřicházelo v úvahu to potopit dolů, protože model ihned zratíte z dohledu.
Toliko tedy první radost.
Druhou radost mi udělali slovenští kamarádi (díky Rudo, díky Oline, díky Fero), kteří mě vzali do skutečného Blaníku (L-23, s téčkem). Splnil se mi tak sen, na jehož splnění jsem čekal asi 30 let. Vždy, když jsem na obloze viděl ty krásné štíhlé stroje, představoval jsem si jak jsem jen sám v tom nekonečném časoprostoru a přeskakuji z jednoho šprajcu do druhého :)) Všude ticho…
Bylo později odpoledne (po 17:00) a termika nebyla již tak výrazná, ale přesto jsme byli nahoře po aerovleku přes 30 minut. Maximální výška byla právě těch 1000m, kde jsem se den předtím potuloval s Karkulákem. Pod fousy jsem se usmíval a rozhlížel se kolem, jestli náhodou nějaký podobný, na zemi s bedničkou stojící šílenec, nekrouží v našem okolí. Když jsme potom Blaníka rozjeli na 140km/h, tak jsem se dmul pýchou, že naši prckové to umí kalit několikrát rychleji 🙂
Toliko tedy druhá radost.
Mějte se dobře a udělejte si taky nějakou radost. Já se modlím ať nejsou taková vedra (zasvěcení vědí…) Sraz je v Ponorce.
