Jeti DC-16 ergonomicky a kriticky

Nový vysílač od Jetimodel DC-16 svým možná poněkud neobvyklým vzhledem rozděluje RC modelářskou veřejnost na dva tábory. Jedni jej oceňují a jiní zase zatracují. Myslím si, že design je opravdu dost subjektivní záležitost, nicméně už před nějakou dobou jsem napsal, že Šestnáctka je můj šálek kávy. Nic se na tom nezměnilo ani po několika měsících našeho společného soužití. Dnes jsem ovšem nechtěl psát o strohých liniích ala Bauhaus a precizním provedení nového vysílače (na německém fóru jej přirovnali k Leice…). Chci jen stručně srovnat „ergonomii“ a některé typické konstrukční prvky DC-16 a mé stařičké, ale pořád respektované MC-24.

Tělo vysílače

DC-16 je stejně těžká jako MC-24 s LiPo akumulátorem; přibližně 1500g. Je ovšem o 20mm nižší. Provedení asi nemá příliš cenu srovnávat. Sešroubované plechy a umělohmotné bočnice MC-24 versus unibody (vyfrézované z jednoho bloku hliníku) kovové tělo ala MacBook Pro u Jeti vysílače. Vzhledem ke svému přísně „krabicoidnímu“ provedení budete Jetiho trochu s obtížemi zvedat ze stolu. Není kam zasunout prsty. Chlapci od IBM to u svých ThinkPadů kdysi řešili nepříliš vzhlednou, ale přísně účelovou zkosenou přední spodní hranou těla notebooku. Podobnou snahu má i konstrukce DC-16. Spolehlivější je ovšem uchopení za anténu. Mimochodem, který vysílač můžete v klidu a pohodlně popadnout za anténu?

Velkou výhodou DC-16 je i plochá celá horní strana vysílače, která umožňuje snadnější čištění než tisíc hran a záhybů u MC-24. U Graupnera mám všechny samořezné drobné šroubky držící konstrukci pohromadě lehce orezlé; ruce se Vám prostě v F3B potí, protože o horory není nouze (úsměv). Jak dlouho vydrží nějaká forma eloxu (?) u Šestnáctky Vám dám vědět za 10 let.

Před pár dny jsem některé lety končil již po setmění (stmívá se brzo, 16:30 tma jak pytli) a na namočených rezervních špagátech byl led. Neměl jsem pocit, že by mi prsty k DC-16 přimrzaly, ale umělohmotné bočnice MC-24 budou určitě milosrdnější. Vždy je něco za něco… Přemýšlel jsem o polepení některých částí Jeťáka sametovou samolepicí fólií, která by mohla zmírnit pocit chladného kovu. Polepit si ale Leicu nějakým PVC blivajzem…?

Háky+zavěšení na krku

Jeti použil háky, které jednoduchým a spolehlivým způsobem umožňují nastavit sklon vysílače. Podle toho jaký otvor pro závěsnou karabinu zvolíte, tak můžete mít požadovaný sklon vysílače. MC-24 to neumožňuje. Graupnerovic rodině zazlívám u háků jednu věc. Kdysi dávno vymysleli hodně špatně celý mechanizmus zavěšení, to bych ještě bral. Ne vždy se vše povede napoprvé. Háky jsou nestabilní, umělohmotné zámky fixující je v dané pozici praskají se železnou pardon umělohmotnou pravidelností. Co mě překvapuje, že se nikdy ani nepokusili tuto hodně problematickou část konstrukce MC-24 inovovat.

Pokud se podívám na robustní provedení háků u JETI, tak chci věřit, že těmto problémům se určitě vyhnu. Háky na Jeti mají ovšem ještě další vychytávku. Když je totiž sklopíte, tak vlastně chrání kniply třeba v kufru před poškozením. Dokonce na sklopené háky můžete vysílač položit vzhůru nohama (třeba když chcete odšroubovat spodní kryt). Zde tedy dávám Jeti velkou jedničku, výborný nápad.

Já provozuji pultové vysílače možná trochu nezvyklým způsobem. Pult nepoužívám. Nepotřebuji ho, resp. mi překáží. V případě DC-16 jsem zkusil i provedení s pultem. Tam už tolik nejásám, protože háky byly připevněné v umělohmotném výlisku a docela se viklaly (i po tak krátké době co je DC-16 na světě?). Jsem tedy spokojený se dvěma páry 4mm vysokopevnostních imbusových šroubů, které jsou upevněné do masivního hliníkového těla vysílače. Tam se nic „vyžvejkat“ snad ani nemůže. Zde je další inspirace pro možné řešení opěrek rukou a madla.

[Show as slideshow]

Displej+tlačítka

Zdá se, že v Jeti mají „modré období“ za sebou. Tentokrát na nás tedy nezkoušejí žádné na světle naprosto nečitelné dálně východní excesy. Displej je na slunci perfektně vidět a pokud s Vámi manželka kvůli pozdnímu návratu z letiště nemluví, tak si večer pod peřinou můžete pohodlně nastavit i odpovídající podsvit a užít si do sytosti výborných programovacích schopností DC-16. Volit můžete i požadovaný interval zhasnutí.

MC-24 má rovněž dobře čitelný displej na slunci, ovšem nedosahuje kvalit DC-16. Technologie přeci jenom za tu dobu pokročily. U Graupnera je třeba ovšem zmínit jednu podstatnou vadu; displej máte těsně u břicha a jeho čtení bylo vždy poněkud problematické.

Obrazovku Jetiho máte před sebou v plné kráse a ani mi nechybí občas někde zmiňovaná nemožnost displej naklápět, zbytečné. O čem přemýšlím, je použití matné(!) ochranné folie. Opravdu nechápu proč je dnes všechno lesklé a tak upatlané. Tím jsem Vám naznačil vadu krycího plexiskla DC-16. Nechci tím samozřejmě říct, že Graupner má plexi matné. Být Jeti, tak jako doplněk nabídnu přesně vystřiženou kvalitní matnou fólii na displej. Tak totiž fungují profíci, co mají zmáknutý marketing.

Jsem rád, že Jeťáci nezvolili nějaké bublinkové klávesy, „šmoulecí“ kroužky (MC-32, MX20 apod.) nebo podobné „uchylárny“. Na DC-16 najdete poctivá hliníková tlačítka (pod kterými je asi bublinková klávesnice; smích) a perfektní ozubené 3D točítko. Vše najdete dokonce hmatem a stisknete i v rukavicích. Vždycky si při této příležitosti vzpomenu na jednoho kamárada, jak „švidrá“ na svoji Futabu FX-40 a její high-end barevný, nečitelný, dotykový (v tomto případě navíc rezistivní) displej a snaží se nehtem něco stisknout. Před nějakým časem jsem zde odkazoval na nový projekt od Weatronic, který evidentně přinejmenším v renderu počítal s kapacitním dotykovým displejem. Přátelé od Jeti děkuji, že jste zůstali stát nohama na zemi!

Když je tedy ještě řeč o bublinkových klávesnicích. Kdysi když jsem si donesl novotou vonící MC-24 za 48.000,-Kč domů, tak jsem klávesu Enter procvakal asi za tři měsíce. Ke cti dnes již neexistujícího HobbyTeamu, je třeba dodat, že byla vyměněna (s poněkud kyselým obličejem) a slouží dodnes.

Přepínače+přepínače v kniplech+kniply

Přepínače. Zde si myslím, že MC-24 je na tom o trochu lépe. Máte větší prostor a tedy i možnosti si rozmístit jednotlivé přepínače podle svého. Rovněž kvalita použitých přepínačů u Graupnera je evidentně vyšší. Obávám se, že tomu odpovídala i cena.

U DC-16 máte plně obsazené všechny otvory pro přepínače a přidat již nic nemůžete. Např. mně nevyhovoval mžikový spínač (bez aretace) resp. jeho poloha při rozepnutém stavu; páka byla dost daleko. Přepínač jsem tedy na desce plošného spoje přehodil (odsávačka, pájka…). Nyní jsem spokojený. Některé přepínače jsem zatím odstranil, protože byly příliš blízko u sebe. Potřebuji jistotu, že volím správný přepínač. V F3B na to máte zlomky vteřin.

Jeti přepínače se v osách, kde jsou usazené vlastní pochromované páky, poněkud přetáčejí  a občas mám nepříjemný pocit, že je povolený v uchycení do těla vysílače. Je to ovšem jen optický klam. Pokud si budete chtít pohrávat s umístěním přepínačů, tak si nezapomeňte koupit speciální klíč.

Moje MC-24 má ovšem jednu naprosto zásadní vychytávku týkající se přepínačů, ale vzhledem k funkci tohoto prvku, budu o něm mluvit až v kapitole týkající se trimů. Podobné řešení nemá ani DC-16 ani jiné rádio, které znám.

Už na MC-24 jsem si zvykl na třípolohové přepínače v obou kniplech. Bez nich už prostě lítat nemohu, protože přepínat některou ze svých 28 letových fází (pouze 7; úsměv) jinak nestíhám. Rozdíl v tuhosti, délce chodu ani v ničem jiném rozdíly mezi Graupnerem a Jeti nespatřuji.

Někdo by mohl diskutovat o délkách kniplů. U obou rádií jsou stavitelné a našel jsem výšku, která mi plně vyhovuje. Rovněž tuhost kniplů lze nastavit, tak aby mi padla.

Ten mžikový spínač u prostředníku měl klidovou polohu původně opačnou. Měl jsem problém na něj dosáhnout. Otočil jsem ho (odsávačka+pájka). U MC-24 nic pájet nemusíte. Přepínače si natočíte jak chcete.

Proporcionální prvky

MC-24 má na středové konzole tři tahové potenciometry. Je zajímavé, že někteří piloti na DC-16 shledávají jednu podstatnou nectnost; právě chybějící tahové potenciometry. Zde jsou totiž jen dva otočné a dva „pákové“ na boku těla vysílače. Je krásné zjišťovat jak „jeden rád holky a druhý zase vdolky“.

V životě jsem tahové potenciometry na MC-24 nepoužíval. Nebyl jsem je schopen po hmatu rychle najít, natož určit polohu běžce. Nejen v F3B není čas někde šmátrat po vysílači případně spouštět oči z modelu. Pro mne jsou takové tahové potenciometry prostě nepoužitelná záležitost.

Otočné potenciometry na DC-16 mi vyhovují a pomalu si na ně zvykám. Po hmatu je již najdu a dokonce si můžete naprogramovat libovolné zvuky či hlášky na jednotlivé polohy běžců.

Výjimkou u MC-24 byl Ozi knoflík, který jsem kdysi v Číně odkoukal od Johna „Tasmánského ďábla“ Skinnera. Ten ale se standardní výbavou MC-24 nemá nic společného. Řekl bych, že jeho funkčnost je dokonce lepší než u knoflíků Jeti vysílače. Je pro mne dosažitelný přirozenějším způsobem (skloněná horní hrana MC-24) a díky „ploutvičce“ je snazší odhadovat jeho polohu/natočení.

Přemýšlím, jak podobnou „ploutev“ nabastlit do DC-16 knoflíků, ale elegantnější (a odpovídající možnostem Jeťáka) by bylo třeba pípání nejen v nulové poloze proporcionálního prvku, ale i po nějakých krocích. Snažím se Jeti vývojáře o tomto přesvědčit. Zatím bezúspěšně.

DC-16 má i boční pákové potenciometry. Pro palcové vysílače dávno běžná věc, pro mne fantastická novinka. Ergonomická dosažitelnost těchto ovladačů je ovšem u Jeťáka pro mě zatím trochu neznámou. Myslím, že tyto ovladače mohly být více vepředu. Nějak tu ruku nemohu správně poskládat. Prozatím jsem dolepil na oboustrannou fólii „ploutvičky“ z tišťáku. Hledám optimální řešení, tak jako jiní.

[Show as slideshow]

Trimy

Nakonec jsem se tedy dostal k tolik „kontroverzním“ trimům DC-16, kvůli kterým původně celý tento článek možná vznikl.

Na MC-24 jsem trimy v podstatě nepoužíval. Graupner má trimy ještě mechanické a to znamenalo, že byly „globální“. Nebyly přiřazeny jednotlivým letovým fázím. Takový trim je ovšem pro mě úplně k ničemu. Vytrimujete si letadlo do Termiky, přepnete na Vzdálenost a všechno je jinak. Tudy tedy cesta nikdy nevedla.

Pokud i třeba pominu v předchozím odstavci zmíněný zásadní fakt, tak ergonomická dosažitelnost trimů u MC-24 byla pro mne rovněž velkou hádankou. Trim jsem musel uchopit mezi palec a ukazovák. To ale znamenalo v podstatě pustit knipl, ať už levý nebo pravý. V úloze Termika možná představitelné, v jiných fázích letu těžko.

Graupner v jedné z kdysi posledních uvolněných Mega ROM vymyslel geniální věc. Třípolohový přepínač pouze se středovou fixní polohou. V programu jste si nastavili, zda jej chcete použít pro trimování výškovky nebo křidýlek. Byla i možnost s ním simulovat 3D tlačítko (inc+/dec-).

Měl jsem ho umístěný na levé ruce poblíž prostředníku. Stačilo tedy klepnout párkrát dopředu a bylo potlačeno. Několikrát přitáhnout a bylo nataženo. Odpovídající hodnota tohoto „digitálního“ trimu se ukládala ihned do aktivní letové fáze. Jednoduše geniální, geniálně jednoduché. Nikde jsem nic nehledal, nikde nervozně nešátral. V Tichém letu 99% času trimujete právě výškovku.

Takový přepínač DC-16 nemá. Jsem tedy nucen se zatím spokojit s trimy „do kříže“. To že jsou všechny pohromadě považuji za výhodu. Palcem „zajedu“ na střed kříže a už jen zvolím kterou osu chci trimovat. Jak jsem ovšem už psal, trimuji pouze výškovku, protože lítám s rovnými letadly. Všechny ostatní osy (motor-brzdy, křidýlka, směrovka) mám z bezpečnostních důvodů vypnuté.

Samozřejmě, že u Jeťáka si můžete díky modernímu sw zvolit téměř libovolný prvek jako trimovací. Od potenciometrů až po logické spínače. Stejně to ovšem zatím neřeší můj problém, protože nemohu pouštět během letu výškovku, kterou držím mezi ukazovákem a palcem.  DC-16 tedy na geniální páčkový trim MC-24 zatím nemá.

[Show as slideshow]

Závěr

Když jsem přemýšlel za co vyměním starou a dobrou MC-24, rozhodoval jsem se dlouho. Vysílače měním jednou za 15 let a uvidím, zda jsem s DC-16 udělal dobrý krok. Je z toho všeho nějaký závěr? Žádný, vše je otevřené. Určitě Vás napadne, že srovnávat dvě rádia s věkovým odstupem skoro 15 let je pochybné. Nemyslím si to.  Od rádia chci pořád to stejné, aby mi sedělo. Snažil jsem se tedy porovnat DC-16 a MC-24 z mého čistě osobního ergonomického pohledu. Příště Vám možná sdělím něco o použití kaskádových mixů (Master Link/Slave Link) ve vysokovýkonných větroních. Libůstka na DC-16.

Za rok v tuto dobu čekejte další text. Napíšu Vám, jak DC-16 uspěla/neuspěla v té nejnáročnější sezóně co v Tichém letu existuje. F3B rulez! (mrkanec)

P.S. Zvídavé jedince mohu potěšit nebo rozesmutnit informací, že DC-16 jsem si koupil za vlastnoručně vydělané peníze. Nejsem tedy firemní ani jiný pilot firmy Jetimodel.