Ten absťák už byl hrozný. Ve vzduchu jsem nebyl víc jak měsíc a půl a na to dnešní počasí jsem čekal jak na smilování. S Honzou „Carbonem“ Uhlíkem sraz po obědě a hned první start s mojí milovanou Singrovkou (Stinger) skoro do 340m. Vůbec Vás nechci ohromovat, protože tam byl prostě dobrý vzduch a to je asi tak všechno, ale přesto to člověku udělá radost. Vlastní výstřel 178m, více jak 7 vteřin pořád čumákem nahoru, to žádné moje letadlo předtím neumělo.
Ke Stingerovi se vrátím ještě krátce na konci a teď bych chtěl znovu mluvit o kladce od Steva Keepa, kterou jsem si dovezl z Číny. Měl jsem trochu obavy, jak se bude chovat především, než se zvedne z trávy. Překvapilo mne, jak skvěle kladka v testu obstála. Ostatně posuďte sami (video nic moc, Samosung)
Pro srovnání můžete vidět i moji starou osvědčenou kladku, kterou jsme kdysi vyvíjeli s Filipem Rejchou. No asi by byla určitě ráda přinejmenším za nová ložiska.
Doplněno 22.10.2011
Ivane, přidal jsem ti záznam pohybu Stevovy kladky při obletu téměř 90°. Myslím, že se chová naprosto mravně. Trochu mi dělá starost pouze použité oranžové lano. Příjemně se s ním pracuje, je lehoučké, měkké, ale bude asi náchylné na přeříznutí od stahovaného silonu od sousedů (na závodech). Co by následovalo potom, raději si ani nedomýšlet. Řešením je třeba použití řetězu jako např. u podobné kladky od WinchDoc.
Také jsem naživo poprvé vyzkoušel MP3 na svém vysílači. Na trénink naprostá dokonalost. Nemusím hledat tlačítka na někde zavěšených mluvících stopkách. Na termiku si dám ještě do podkresu nějakou relaxační hudbu a bude to úplná nirvána.
No a nakonec se vrátím zase ke Stingerovi. Nějak jsem se picnul do obyčejných 280m a jen tak jednou rukou (Honza mi dosvědčí, že jsem se výškovky nedotknul, vidíte ty zuby, ne?!) jezdil po horizontu nad zapadajícím sluncem. Honzovi jsem mezitím vyprávěl o Číně.
O tom, jak se v Pekingu nastupuje a vystupuje z metra (dav venku vůbec nezajímá, že chcete vystoupit; s tím se prostě nepočítá), o tom jak v jídelně klidně hodí „kemra“ pod stůl na zem, o tom jak jsem po více než třech týdnech s luxusní čínskou kuchyní mohl jíst už jenom melouny, o tom jak nás předjel mikrobus před křižovatkou a následně ho smetlo zleva auto, o tom jak jsme z převráceného mikrobusu (v kterém jsme měli být vlastně my) tahali zakrvácené indické turisty (ten kluk nevypadal dobře) a pořezaný americký pár, o tom jak Michal vystřelil dejcháky v Boeingu při letu nazpět, o tom jak za tu stejnou bednu z Prahy do Pekingu chtěli na Ruzyni 15.000,-Kč a Číňani z Pekingu do Prahy nechtěli ani „desoš“, o tom jak perfektní chlapík z HongKongu, který v pátek ještě neuměl odstartovat na navijáku, v pondělí nadělil Herrigovi čtyři kusy na průletech, prostě o tom jak to v životě někdy chodí.
Nevím, co to bylo za vzduch, ale kdybych do toho sáhnul občas výškovkou, tak tam jsem snad dodnes. Přinejmenším kvůli takovým okamžikům má tichý let pro mne smysl. Mějte se.
AUdálosti na světové scéně nemůže rušit obyčejné lidi. Lidé se obávají, a cítí úzkost nejistotu a dokonce i strach. A jediní lidé, kteří vědí, kde vždy věří.
Rád bych se zeptal, jaký fyzikální princip zde působí, že je možné udělit modelu tak velkou energii. První část startu myslím chápu, jde o to udržet letadlo v takovém úhlu vůči silonu, aby při jeho nastavení, rychlosti navíjení, větru atd. byl vlek efektivní – tzn. poměr navinutého silonu vůči získané výšce co nejmenší.
Druhá část – příprava na výstřel a samotný výstřel už mi moc jasná není. Evidentně je tam potopení letadla, získání rychlosti a potom zabržení (asi přitažením). Pokud v má v tu chvíli naviják 3 KW, tak asi jede na plný výkon a napíná silon zatímco letadlo postupně mění svoji polohu od „čumák do země“ k „čumák do oblohy“. V určitou chvíli, stejně jako když lukostřelec prtem pomalu skoluzává z tětivy až ta se v jeden okamžik uvolní, sklouzne kroužek z háčku. Chápu, že nějaká energie je třeba v ohnutí křídel, něco předá kroužek který sklouzává po háčku dozadu (a tedy nutí model pohnout se v opačném směru). Ale je to opravdu všechno? Nějak mi to nehraje s těmi 178m kolmo nahoru se strojem který má třeba dvě kila.
Díky moc za případnou odpověď.
Ahoj Honzo,
v krátkosti bych se to pokusil shrnout takhle: řekl bych, že vše je zakleté v přeměně kinetické energie v potenciální. Podle notoricky známého vzorce pro kinetickou energii hraje hmotnost oproti rychlosti poměrně málo významnou roli. Prohnutí křídel u F3B nepřipadá v úvahu. Působí jako tlumič, který při razatním manérvu energii vybije. Naopak elastická energie napnutého silonu je poměrně významná. Napomuže při potopení před výstřelem nabrat ještě více rychlosti nezbytné pro následné stoupání.
Samozřejmě je ještě další řada proměnných ovlivňujících výstřel (třeba termika se projeví víc, než by hodně lidí řeklo, earodynamické parametry, tuhosti …atd.)
Ale i tak nemohu opomenout, že 178 je opravdu impozantních 🙂
Nechci snižovat význam dosažené výšky, ale jsou tu i další efekty, které zde působí. Zamyslel se někdo nad „tlakováním trupu“ nebo v opačném případě pokud je trup utěsněný a tlak z něj utíká pomaleji? Během cca 6s a rozdílu výšky 160m se nemusí vyrovnat s tlakem okolí. V obou případech by byla výška o něco nižší než skutečná výška při výštřelu. Pro nejobjektivnější posouzení mi proto vychází po výštřelu modelu, nechat naviják zablokovaný a natáhnout silon na takový tah jaký byl těsně před výstřelem (pokud vím tak tah lze již změřit). Následně změřit vzdálenost k navijáku a podle přibližného úhlu silonu proti zemi při výstřelu a délky silonu při výstřelu spočítat výšku. Udělat pak cca 10-15 startů a udělat průměr relativních odchylek výšek z výškoměru a výšek spočítaných. Jsem si jistý, že rozdíl může být bez problémů i 10 až 15% vzhledem k tlakovým podmínkám, které při výstřelu panují uvnitř/vně modelu.
Ale abych zde jen nahanil. Výšky 320-340 jsou již velmi úctyhodné. Na soutěži se setkávám běžně s výškami kolem 250-290m, velmi záleží na okolních podmínkách a aktuálním nastavení modelu. Při velmi silném větru (8-12m/s u země) jsou výšky přes 290-300m se správně nastaveným modelem celkem běžné. Pokud budeme uvažovat běžný stoupavý proud o průměrném stoupání kolem 3-5m/s, tak získáme při 6s ve výstřelu o cca 15-30m výšky navíc (nemluvě o vyšším tahu při výstřelu – vlekaři F3J můžou vyprávět).
Pro úplné objektivní posouzení daného modelu mi pak vychází jediná možnost, udělat 20,40,60 startů při různých podmínkách (např.během soutěží), odstranit 5 procent nejlepších a nejhorších startů pro vyloučení vedlejších vlivů a špatných podmínek, a ostatní starty zprůměrovat a zjistit medián. Do toho se určitě nikomu chtít nebude, protože se jedná o dlouhodobou záležitost, pro vyloučení všech vedlejších vlivů by jsme potřebovali více různých pilotů, případně i různé navijáky atd.. Nakonec, nedělám si iluzi, relativní rozdíly mezi samotnými modely budou dělat max. 10 procent a dalších 1000 procet vše ostatní. Proto se přikláním k názoru, méně kecat a více lítat.
Děkuji Lomcováku a Romanovi za možnost vyjádřit zde svůj pohled na věc 🙂
To je parádní start! Podle grafu nahoře to nevypadá, že by se trup po dosažení 340m metrů nějak „vyfukoval“, trup určitě hermetický nebude a nějaké prodlevy ve vyrovnání tlaků, by se ukázaly po srovnání eroplánu.
Několik poznámek:
pro Honzu
Energetická bilance startu F3B je určitě zajímavá věc a neznám nějakou volně přístupnou práci či příspěvek, který by se tímto fenoménem zabýval. Údajně existuje celá kapitola (100 stran textu) v knize od Helmuta Quabecka. Výborné zadání ročníkové nebo snad i diplomové práce pro studenta Matfyzu(?) Náznak této problematiky můžeš třeba shlédnout na RCGroups.
pro Jirku
Kolem dokola máš pravdu. Pouze: „Prohnutí křídel u F3B nepřipadá v úvahu“, je pouhým snem konstruktérů. Realita zdaleka není tak růžová. Pokud nechceš, aby ti F3B větroň vážil 2300-2500g, tak máš s prohnutím křídel u dnešních výšek profilů dost velký problém. Jistě existují moderní materiály, extrémních parametrů, extrémních cen, ale vše je vždy tak trochu o kompromisu.
pro Michala
Pokud se týče tlakových poměrů v trupu F3B modelu během startu resp. výstřelu, tak Radim ti odpověděl to stejné co bych ti řekl já. Pouze pro ujasnění, pokud by byl problém se zpožděným vyrovnáním tlaku, tak ve skutečnosti by můj zmiňovaný výstřel byl ještě vyšší. Naše trupy jsou cokoliv, ale určitě ne vzduchotěsné.
Tebou popisovaná metoda měření skutečné výšky před výstřelem je zajímavá. Pokud bys někdy publikoval výsledky, určitě budeme všichni rádi naslouchat. Samozřejmě to nic neříká o reálné výšce přibližně o 200m výš, než začal vlastní vystřel, tam měřením silonu již nic nezjistíme. Přesnost našich výškoměrů ber opravdu s rezervou. Psal jsem o tom několikrát.
Zajímavou metodu měření trajektorie startu a podobné lahůdky jsem řešil někdy před rokem s Francescem Meschiou. Jeho znalosti vyšší matematiky a fyziky jsem stíhal (někdy spíš nestíhal) s velkým vypětím sil.
Závěr tvého příspěvku má hodně co do sebe: „Proto se přikláním k názoru, méně kecat a více lítat.“ Já se nicméně nevzdávám a občas se snažím věcem nahlédnout trochu pod sukně.
P.S. Myslím, že Mark Drela prohlásil něco ve smyslu, že není dobré zatáčky bez snap-flapů* (hodně zjednodušeno). Moje empirická zkušenost byla v některých případech jiná. Nezpochybňuji tvrzení světových kapacit, nicméně nebojím se jít svoji cestou-aerodynamika není 2+2=4. To je můj nikomu nevnucovaný názor.
Mimochodem ten pěkný start není nic výjimečného. Na anglickém Lomcováku jsem nedávno publikoval pár startů z jednoho dne na letišti. Pamatuji si, že se mne kdysi Jirka Baudis ptal, zda je možné, aby měl start 370m (mluvím neustále o F3B modelu a 400m špagátu). Já tenkrát tvrdil, že to snad ani možné není. Dnes si to už nemyslím. Problém je, že on o tom startu nemá žádný záznam.
* snap-flap, mix výškovky do odtokovky
Díky všem za odpovědi, na fyziku moc dobrý nejsem, ale občas mi něco nedá. Vytvořil jsem si pro sebe tuto hypotézu. Příprava na výstřel je o akumulaci energie do silonu. První fáze výstřelu, tedy let směrem dolů na nízkém úhlu vůči silonu o její přeměně na rychlost. Druhá fáze výstřelu – let na větším úhlu vůči silonu slouží k dalšímu zvýšení rychlosti. Energie v silonu se vyčerpává a je třeba model vyostřit, aby jej relativně pomalý naviják dokázal ještě urychlit. Tato fáze je velmi krátká ale pro úspěšnost výstřelu kritická. Příliš vyostřený model může být navijákem zabrždněn – stržen, nebo se jej naopak nepodaří urychlit více než je pouze rychlost klesání a to na dobrý výstřel nestačí (myslím). Třetí fáze je vyostření modelu do takového úhlu, že již nemůže být urychlován, ale je spíš bržděn, nicméně je to nutné, pokud je třeba pokračovat nahoru a zbavit se kroužku v háčku. Myslím, že fáze 2 a 3 jsou tak krátké, že se v podstatě nedá reagovat ale pouze provést naučené s naučeným citem. A zde se asi ocitáme v oblasti „méně kecat více létat“ s čímž souhlasím, chci ale vědět co dělám. Tedy snažil bych se udělat v takové situaci. Díky za návrh na knížku podívám se na ní a uvidím nakolik se v této své teorii pletu. Ještě pro úplnost uvádím knížku kterou mi tento článek připomněl (a tím mě vlastně i zaujal) a to je Zen a umění lukostřelby . Myslím že například v otázkách kolik praktikovat a kolik přemýšlet nebo věcí které se týkají samotného výstřelu – uvolnění tětivy řeší podobné věci jako letci na navijáku.
Jedna ze zásad pro správný start po výstřelu je výškovka, která se správně vrací do neutrálu (v případě motýla obě poloviny). Model by měl jít stále rovně bez zvyšování nebo snižování úhlu a nikam neuhýbat (vše ostatní jsou ztráty). Pokud model střílím přímo rovně a zaklapávám na horní úvrati, používám „obrácené“ snap-flap (při potlačení odtokovka nahoru), které model na vrcholu a při minimální rychlosti lehce překlopí do vodorovného letu bez ztráty výšky. Případně je dobré model převést do kluzu s použitím správného náklonu a klapnutí, které je známé spíše z volně létajících modelů, pak dojde k maximalizaci dosažené výšky a minimálním ztrátám. Obecně, čím méně se do toho po výstřelu hrabe, tím lépe.
Už mlčim, mlčím :-D. Yo, vypadá to v pohodě…ale stejně jsou tři body víc než dva (znáš mě – jsem strejda tragéd). Řetěz ztácí kouzlo popojížděcí kladky, tam si myslím že by tah opravdu mohl jít jen do jednoho kolíku.
Místo toho provazu by se mohlo dát nerezové lanko…to Ti nepřefiknou…
Když se dívám na tu super Hi-fi kladku co jste dělali s Filipem a na tu špagátovku, říkám si že v jednoduchosti je obrovská krása!