Mistrovství světa kategorie F3B v Jeseníku 2017 očima pilota

Týden před mistrovstvím světa jedeme s týmem do německého Nardtu na závod světového poháru, který bereme jako ostré soustředění před nadcházejícím mistrovství světa kategorie F3B v Jeseníku. Cíl je jasný, vyzkoušet týmovou spolupráci a nic nerozbít. Závod pro nás probíhal celkem dobře jen při termice Romanovi při startu praskl špagát a pár vteřin mu při opakování chybělo. Už na závodě světového poháru v Mladé Boleslavi jsem začal testovat nového PIKE precission 2, nicméně test úplně dobře nedopadl, neměl jsem optimální startovní setup a technická chyba při volbě priority letových režimů mě vyřadila z bojů o pěkné umístění. Takže jsem vše předělal, a reparát jsem plánoval právě na závod světového poháru v Nardtu.

Již v prvním kole jsem tušil, že setup modelu je tentokrát dobrý, nicméně při úloze vzdálenost mi praskly 2 nové silony, což nepamatuji kdy se nám naposledy stalo. Místo 4 minut letového času jsem měl k dispozici již jen 2.5 minuty, což je zásadní “zásek”. Byla to ovšem z velké části naše chyba, naše startovní plocha byla za lesem a při západním větru jsme byli v jakémsi větrném stínu, přestože nám rychloměry větru na ploše ukazovali průměrnou rychlost 1.5 m/sec, o nějakých třicet metrů výše nad lesem to muselo být již oněch předpovídaných 5m/sec, takže jsme nasadili o desetinu milimetru silnější špagáty a dál jsme závodem procházeli bez problémů. Pro mě celkově 12. místo bylo celkem nenápadné, ale nestěžoval jsem si, o výborné umístění jsem přišel kvůli prasklým silonům, což byla svým způsobem dobrá zpráva. Michal Behenský skončil 16, Roman Vojtěch 18, a Ivo Matějů na 33. místě. Pomáhal nám ještě tentokrát nelétající Jirka Tůma. Odjížděl jsem sice trochu zklamaný, ale věděl jsem, že letadlo mám celkem slušně a spolehlivě nastavené. A hlavně i po závodě bylo celé. Týden před začátkem MS by již na nějakou zásadní opravu či výměnu modelů čas nebyl. Pár dní odpočinek, ale už ve čtvrtek odjíždím do Jeseníků na závod světového poháru a mistrovství světa F3B 2017

První otázka byla, zda se v sobotu a v neděli závodu světového poháru zúčastnit či nikoli. Eventuální srážka či poškození modelu by byly zcela fatální a již nenahraditelné, síly bylo také potřeba šetřit. Někteří piloti – účastníci MS se z tohoto důvodu závodu worldcupu neúčastní, např. Hans Rossman z Rakouska. Náš tým se rozhoduje zúčastnit, potřebujeme si vyzkoušet týmovou spolupráci, standardně létáme v týmu s Romanem Vojtěchem a Michalem Behenským, tam je vše jasné a léty vyzkoušené, nicméně s Jirkou Tůmou a Petrem Fuskem na světovém poháru standardně v týmu nelétáme a tak je potřeba koordinaci vyzkoušet. Co k předzávodu říci, odlétala se 2 kola a dvě úlohy, konkurence parádní celkem 62 pilotů. v celkovém pořadí se Petr Fusek umístil na 26.místě, Roman Vojtěch na 20.místě, za sebe si pamatuji, že před poslední rychlostí jsem na 4.místě a tak si říkám, že by to tentokrát mělo na tu první desítku stačit, nicméně poslední rychlost se mi podařilo zaletět poměrně slušně.

Přicházím do depa, zdravotnice Renata se mně ptá, tak co Honzo, dobrý? Jsem dojatý, vypínám a uklízím model a přitom Renatě odpovídám, jojo, moc dobrý. Nakonec jsem se posunul celkově na 2.místo , za úřadujícího mistra světa Martina Herriga, který zaslouženě vyhrál a potvrdil tím roli favorita nastávajícího mistrovství. Třetí byl jeho kolega z týmu Steffen Bessemer. Co k tomu říci, občas se zadaří, resp. tentokrát se povedlo nic nezvorat, byl jsem za to vděčný, psychicky jsem velmi dobře naladěný, letadlo evidentně funguje dobře, forma by tu mohla být a hlavně jsme nic nerozbili.

Prchavé okamžiky slávy přijímám s pokorou, neboť je jasné, že šlo v podstatě o pouhou rozcvičku. A tak v pondělí ráno nastupujeme na první kolo samotného mistrovství, ale to už byl zcela jiný závod. I když abych byl přesný, samotné MS pro nás začalo již v pátek přejímkou modelů. A protože přejímajícím komisařem byl Jirka Tůma, poprvé a taky naposledy jsme si užili ten luxus, že jsme nemuseli s letadly za komisařem, ale komisař si vzal své dokumenty, samolepky, protokoly a s deskami v rukách přišel do našeho depa. Jirka nám co se týká dokumentů a protokolu nic neodpustil, nicméně přejímka proběhla v takové pohodové atmosféře.

Roman mi svou talentovanou pravačkou napsal na moje modely bílou fixou licence, vyplnili jsme všechny formuláře a bylo. Samozřejmě jsme museli nastavit naše navijáky a tady jak píše Roman, se začínal projevovat můj “smysl pro detail”. V neděli večer po závodě říkám Romanovi, pojď, půjdeme přeměřit naše navijáky… Roman zabrblal něco v tom smyslu že jsme je přece měřili v pátek, je to nutný je měřit znovu?….Hele Romane, pojď, je to mistrovství světa, víš jaká je to duchařina.

A tak měříme, vše nastavujeme na hodnotu odporu v bezpečných mezích, doměříme poslední naviják a říkám Romanovi , a teď to celé přeměříme ještě jednou, pro jistotu. To už bylo na Romana moc a tak mě posílá i s celým mým smyslem pro detail do prdele. Nevím už jak jsem ho uprosil, ale zůstal na winč lajně a měříme druhé kolo. Když tu najednou Romanův Lukas ukazuje na měřáku hodnotu 23,01 miliohmu. Tedy totálně těsně nad povolenou hranicí. Aha, myslím že mám u tebe Románku pívo, ale neboj se, my to budeme měřit celé ještě jednou potřetí. Tentokrát se již Roman nestaví do opozice a všechny navijáky máme změřené, označené, připravené.

V pondělí ráno, hned v 8:00 nastupuji jako úplně první na úlohu termika. Ranní kola jsou poněkud nevyzpytatelná a tak jsem zvědavý, jaké budou podmínky. Naštěstí jsou dobré a naletět 10 minut není problém, čas 10:00 a 100 bodů za přistání a máme začátek za sebou. Stejně tak Roman i Petr. V prvním kole letím rychlost v pěkných termických podmínkách hned za Martinem Herrigem. On letí 14.66 já potom 14.91. Příliš se mi nedaří při úloze vzdálenost, kde od Martina Herriga dostávám 3 kusy, letíme 22 průletů, on 25. Nicméně i tak mám dobrý pocit z povedeného prvního kola.

Ten mi ovšem nevydrží dlouho, protože ve druhém kole se mi podařilo seknout na bázi B při rychlosti, rozletěné to bylo skvěle, ale dle informací na bázi mi chyběli 2 metry, tedy chyba v rozpočtu o 0,05 setin sekundy, ale to je jedno, prostě jsem seknul. Čas 20.2 sec. To znamená, že při rychlosti už musím lítat spíš na jistotu, nesmím už seknout znovu. No, nic moc, tohle jsem si mohl odpustit, ale prostě jsem si věřil. No, hlavně je potřeba makat dál, nezkazit nic klukům, hlavně Romanova rychlost, za chvíli s ním jdu na bázi na jeho let a Roman na mě spoléhá, točí když řeknu TOČ. Další chybu si nesmím dovolit, už kvůli Romanovi.

Věřte mi nebo ne, ale jednoduché to úplně nebylo, nicméně jsme to s Romanem odletěli dobře, Roman dává rychlost ve 2. kole 16.01, což je slušné. Takže hned první den byl velmi intenzivní. Navíc v úterý ráno letím termiku opět hned ráno v 8:00. Podmínky jsou ale dobré, takže další test mám za sebou. Vzdálenost letím 22průletů proti 23 Johnu Skinnerovi z Austrálie (Tasmánie), použitelný výsledek. Nicméně se po druhém kole pohybuji kolem 20. místa celkového pořadí, nic moc. Ve třetím kole nalétám termiku, vzdálenost mám za 1000 bodů, jdu letět rychlost, vím, že nesmím seknout . Naštěstí letím v dobrém vzduchu, i když dávám pozor abych nesekl, letím 14. 95, což je dobré, celkové 7.místo za třetí kolo mě vrací do hry.

Drama připravil nám sobě i všem přihlížejícím ve třetím kole Petr Fusek. U svého Freestylera nakládá závaží i do spojky. Wolframové závaží místo do přední komory vloží omylem do zadní komory, výsledkem jsou 2 pokažené starty, je evidentní, že něco je špatně, zbývá minuta do konce pracovního času, celý tým kmitá, maká na 200 procent, Jirka Tůma překonává Usaina Bolta ve sprintu letadlem v ruce na 100 metrů, připravuji naviják, padák, řvu na Jirku Jirko letadlo do směru letu, smyčka, padák, pedál, napínám, nesmím zkazit start, řvu na Petra z winčlajny stááárt, třetí pokus Petr nějak upáčkoval, výška ale podprůměrná, prostě tam je něco špatně, výstřel, nálet k bázi, do konce pracáku 25 vteřin, Fusíno noří model do áčka, do konce pracáku 20 vteřin, vlet do báze, hlavně neseknout, Petr letí 18,1 sec, po výletu z báze svítí na tabuli zbývající čas do konce pracáku – 2 sec. Aplaus od ostatních soutěžících. Tůmič se zvedá z trávy , že prej chytil druhej dech, no hlavně že žiješ. Trochu jako scéna z akčního filmu kdy se Bruce Willis rozhodne přeskřípnout červenej 2 vteřiny před výbuchem.

Celý náš tým se jde vydejchat do depa, Roman se svalí na svoji postel. Jenže závod pokračuje, v týmech se pohybujeme kolem 3-5 místa, podle toho jak se nám a soupeřům zrovna daří. Ve středu večer se Petr Fusek při termice trefuje do nohy, lehce poškozená náběžka. Ve čtvrtek ráno letím s Romanem termiku, resp já mu radím, let nalétáme, odpočítávám posledních 20 vteřin, všimnu si, že Roman stojí velmi blízko bodu. počítám 40,41,42, Romane stoupni si dál, 45, 46……57,58,59, bum, model Roman zapichuje k bodu, jenže pod malým úhlem, model odskočí, smekne se, a jemně škrtne Romanovi o nohavici. Časoměřič si není jistý a tak se Romana ptá, pane já nevím, nebyl tam náhodou dotek ? Roman nezaváhá ani půl vteřiny, ano dotek tam byl, malý, ale byl. A je to, tohle už bohužel započteme, protože jsme s Romanem jednu termiku nenalétali, chybějí nám 2 minuty.

Ve čtvrtém kole termiku letím OK, v průletech 22 ku 23, takže jsme jeden dostali od J. Bucherta, rychlost letím za velmi použitelných 15.24 sec. Ve čtvrtém kole nenalétali termiku takoví velikáni jako J. Polzel (6:45) a M. Herrig(8:49), no hlavně jestli se R.Decker díval, když ve svých argumentacích píše, že termika nic nerozhoduje. Schválně se podívejte na výsledky termiky 4 .kola. Dobrá polovina startovního pole nenalítala termiku. http://www.f3b.de/uploads/WorldChamp2017-Jesenik.pdf

Nicméně 6.místo za 4.kolo mě posouvá v celkovém pořadí někde kolem 10 místa. V pátém kole letím velmi podobně jako v kole 4. Takže použitelné, Petr Fusek nemá při úloze rychlost příliš štěstí na vzduch, létá ovšem jistotně, za celý závod ani jeden sek na rychlosti. Seknout se mu ale podařilo několikrát na úloze vzdálenost, jak se to stalo nevím, vždy jsem měl na starosti světla, takže z letu nevidím vůbec nic.

6.kolo se povedlo Romanovi Vojtěchovi, jen při úloze vzdálenost závodil s takovým nasazením, že si nevšiml, že se přiblížila země, při zatáčce na áčku škrtá koncem křídla o zem, model konči v hodinách, lehce poškozený motýl, nicméně snadno opravitelné. V depu si zpíváme óóóral jsem óóóral, ale málo, kóóólečko se Ti polámalo, kóóólečko se ti polámalo….:-) Celkově Roman za 6. kolo 7.místo, já osmý. To je dobré, protože po šestém kole se škrtá nejhorší výsledek, rázem jsem na 7.místě, Roman ve druhé desítce, Petr kolem 20.místa.

Makáme dál, ale taky po večerech utužujeme týmového ducha. Spíme na letišti, Petr ve svém transportéru, Roman v letištní budově, já v půjčeném obytňáku od kamaráda Tomáše Lepina (www.karavanyorlicko.cz) . Naštestí má klimatizaci a tak si vždy můžu večer vychladit vnitřek na 22 stupňů na spaní, skvělé. Často k nám večer na návštěvu chodí kamarádi z německého týmu Martin Weberschock a Thomas Frank. Z večerních epizod si pamatuju, jak s námi seděl u stolu právě Martin Weberschock a Románek povídá, to by čert na koze jezdil, aby jsme ho nezlili. No nakonec se myslím nepovedlo. V 6.kole zapsal za rychlost nulu Martin Herrig, protože měl na modelu B špici z modelu A, což pravidla nepovolují. Pro Martina výrazná komplikace, protože ve třetím kole rychlost seknul za 19,85 což bude nyní započítávat. Skvěle létá mladý B. Flixeder z Rakouska, který se ujímá vedení. Na zajímavé epizody z tohoto mistrovství se zaměřil Roman Vojtěch ve svém příspěvku, já bych dodal, že Olegovi Lobovovi z Ruska po přistání z úlohy vzdálenost přejel model traktor. Asi se traktorista díval na televizi, kdo ví.

Závod pokračuje 7. kolem, termiku trochu se štěstím nalétám, průlety konečně 1000 bodů, rychlost za solidních 15.77 sec, celkově 7.místo za 7. kolo je dobré, skvěle letí Petr Fusek, 8.místo za 7.kolo. Posouvám se průběžně na 6.místo. V týmech jsme stále čtrvtí, za třetími Švýcary. Mistrovství graduje posledním rozhodujícím osmým kolem. Na vedoucí pozici stále B.Flixeder, následovaný Andreasem Herrigem.

Bernhard má náskok přibližně 100 bodů. Letíme vzdálenost a je tu zápletka, Bernhard letí 26 průletů proti 28 průletům Johanesse Krischkeho. Jeho náskok před druhým A. Herrigem přestal existovat. Jenže právě Andreas na vzdálenosti inkasuje 3 kusy od Steeva Hansoulla, nečekané ale skutečné. Já mám ve skupině na poslední vzdálenost opět silného soupeře – Jurgena Polzela z Rakouska.
Jurgen mi občas připadá jako čarodějův učeň, skoro vždy odchází ze vzdálenosti s tisícovkou, no co zkusíme co v nás ještě po týdnu zbylo. Nakládám podle aktuální síly větru, raději o něco navíc, vyloženě škrtací vzdálenost tam nemám, uvidíme co to udělá. Startujeme, vítr opět na 90 stupňů, skvělý start začínáme létat ze slušné výšky. Jurgen o něco pod námi. Vzduch a taktiku sleduje náš stratég Jirka Tůma. Stopu vybírám podle jeho pokynů, ve druhé minutě Jirka velí toč k nám, ihned oba poznáváme, že to nebyla dobrá volba a razantně měníme stopu. Tato drobná chyba nám hrozně pomohla, protože při přesunu jsme naštěstí trefili výrazně lepší vzduch než soupeři, Pikouš nádherně klouže a výsledkem je že letíme o jeden průlet více než Jurgen a tisícovku máme doma. Gratulujeme si i s přihlížejícím Vláďou Jirkou, který nás přijel podpořit.

Zbývá poslední rychlost. S Romanem probíráme taktiku, výpočtem odhadujeme, že bych musel porazit aktuálně třetího A. Bohlena o téměř 2 vteřiny a být výrazně lepší než čtrtý J. Krischke a pátý Martin Herrig. Rozluštění přinesl jako obvykle osud sám, podmínky jsou velmi, velmi obtížně, přehřátý vzduch, bezvětří nebo slabý točící se vánek. Na poslední chvíli ještě zmenšuji plošné zatížení, jenže zapomínám v čumáku redukční závaží 5 gramů, což je ovšem pro naladění modelu na úlohu rychlost poměrně zásadní změna. S prvním startem nejsem moc spokojený, opakujeme, podmínky hrozné, druhý start o něco lepší, letíme, čas 17.03 je spíše lehce podprůměrný, ale nejsem v tom sám, po mě letící A.Herrig letí 16.2 sec. A Bohlen 16.92, B Flixider 17.13 sec. Odhaduji, že tak půl vteřiny způsobilo zapomenuté závaží. Podmínky na to, abych zaútočil na stupně vítězů tentokrát nebyly, stěžovat si ale nemůžu, od třetího do sedmého kola jsem měl v podstatě pokaždé dobrý vzduch.

Celkově uhájím 6.místo, přeskočil mě sice skvělě letící Jurgen Polzel, model ovšem na bázi B rozbil M.Herrig v epizodě, kterou ve svém příspěvku popsal Roman Vojtěch. V celkovém účtování jsme v týmech čtvrtí, v jednotlivcích je Roman Vojtěch na 13.místě, Petr Fusek 24.
Tím se dostáváme k tomu, s jakými ambicemi jsme odjížděli na mistrovství. Roman se k tomu již vyjádřil, závod si užít, Petr Fusek chtěl určitě předvést nejlepší možný výkon, já jsem měl představu poměrně konkrétní, chtěl jsem pomoci českému týmu konečně získat bronzovou medaili v týmech, v jednotlivcích se umístit pokud možno do první desítky. Nejvíce jsem věřil možnému třetímu místu v týmech.

To že Němce a Rakušany neporazíme, to jsem tušil, ale třetí bychom být mohli. Bohužel se nepovedlo. Netušil jsem, že švýcarský hbitý stařík Hansruedi Zwingli je schopen přijít na bázi a dát rychlost za 14 sec. Prostě je dobrej, lepší než jsme čekali. Ale abych pravdu řekl, nijak zkroušení jsme z toho nebyli, když jsme se ohlídli o týden zpět, nic nás vyloženě nemrzelo, žádná penalta, žádná nula, žádný výrazný zásek, žádný průser, prostě nemuseli jsme se stydět a to bylo pro nás důležitý. Řada skvělých týmů zůstala za námi, švédové, francouzi, holanďané, američané… A hlavně, nic jsme neodflákli, makali jsme hrozně, nebál bych se říct že jsme občas dřeli, vítr se pořád nejen točil ale hlavně měnil svoji intenzitu od 0-5 m/sec, takže jsme pořád měnili špagáty, a to na obě strany, pamatuju si, že jeden den se vítr točil postupně o 360 stupňů a dalších 180 k tomu. To jsem ještě nikdy nezažil, Petr Fusek obtížné termiky chtěl letět na špagát 1.0, jasně měníme, do práce a zase do práce, F3B je dřina.

Tím se dostávám k našim pomocníkům. Vážený čtenáři, řeknu Ti to takhle, na MS F3B 2017 chyběly týmy Itálie, Španělska, Norska a mnoha dalších zemí a to proto, že nemají Michala Behenského a Jirku Tůmu, kteří přijeli pomáhat, makat ve 30 stupních na slunci v podstatě bez nároku na honorář a to v čase své dovolené. I když jsme bronzové medaile nezískali, výsledky globálně hodnotím jako úspěšné. A bez Michala a Jirky by to nebylo možné. Pánové, celá náš tým Vám děkuje za pomoc. Díky Vám mělo a má české F3B dobrý zvuk.

Italové podle mě nepřijeli právě proto, že nemají takové pomocníky jako jste vy dva. Pokud jde o dobrý zvuk českého F3B, nelze nezmínit Honzu Stonavského a jeho tým. Po závěrečném předávání cen Honza děkoval svým pomocníkům, všichni závodníci, pomocníci a team manažeři si stoupli a následoval několikaminutový potlesk ve stoje a to zcela zasloužený, Honza Stonavský je opravdu dobrej.

Kamarádi a známí se mě ptají, zda bylo i na individuální medaili. Inu bylo nebylo, víte, přestal jsem po závodech používat slovo kdyby. Žádné kdyby v podstatě neexistuje. Vy totiž v danou chvíli předvedete to nejlepší co umíte, protože kdyby jste to uměli lépe tak to tak uděláte, jenže vy jste to lépe neuměli a proto se Vám to nepovedlo, takže máte málo natrénováno. “Kdyby” jsou jen prázdný kecy. Vítěz žádné kdyby nepotřebuje, protože uměl a věděl, a možná měl trochu sportovního štěstí, ale to často přeje připraveným nebo těm, kdo si to zaslouží. A o tom kdo si to zaslouží bychom my lidští tvorové neměli moc mudrovat, protože tomu nerozumíme, to ví jen vesmír. Takže na rovinu říkám, že s 6.místem jsem spokojený, protože mi tak trochu sedí a vystihuje mou pozici, na které jsem schopný se na závodech světového poháru pohybovat.

Objektivně musím říct, že je tu několik pilotů, kteří jsou lepší, oba Herrigové, A. Bohlen, J.Polzel, J. Buchert, s těmi ostatními jsem schopen hrát přinejmenším vyrovnanou partii. Po mistrovství, v sobotu dopoledne Honza uspořádal 4 kolový speedcup, s Romanem jsme se jej zúčastnili, vyhrál A.Bohlen, já jsem skončil právě na děleném 5-6.místě.

Především ale musím říct, že vím víc o F3B, vím víc o sobě, protože když lítáte se sekem z druhého kola ještě dalších 6 kol, tak se o sobě “něco málo” dozvíte, vím minimálně o 3 parametrech mého modelu, které musím dopilovat, kde jsou Herrigové lepší, vím víc o svých týmových parťácích, a taky vím kdo je kdo. Také tuším, že končí řekněme druhá etapa mého životního dějství s nadpisem F3B. Ta první etapa se odehrála v letech 1998 – 2003. Tehdy jsem se věnoval hlavně kategorii F3J, velmi intenzivně v letech 1996-2008, tedy celkem 12 sezón. Protože jsem v té době měl možnost trénovat s Michalem Vágnerem a Jardou Tupcem, kteří v té době tvořili absolutní světovou špičku, výsledky se dostavily.

V roce 2000 se mi podařilo vyhrát MS, v roce 2003 ME, poté světový a evropský pohár, mistrovství ČR. Cítil jsem se po těch 12 sezónách poněkud vyhořelý a málo motivovaný. F3B jsem bral jako jakousi doplňkovou disciplínu, kde se toho dá spousta naučit. Na závodech F3B jsem v té době žádných viditelných úspěchů nedosahoval, občas do 10 místa, ale spíše vyjmečně. Např v Mnichově v té době létalo 130-140 závodníků. takže se rychlost letěla běžně 4 hodiny. Pamatuji si na jeden ročník, kdy ve čtvrtek lilo jako z konve, v pátek byla plocha nepoužitelná, takže se nelétalo, v sobotu celé dopoledne mlha, takže jsem strávil 4 a půl dne závodem kde jsem absolvoval 3 starty. Neměl jsem stabilní tým, se kterým se dalo trénovat, a tak jsem to tenkrát odpískal, a věnoval se další své vášni – lezení v Adršpachu. A pak jsem si všiml jedné moc zajímavé výzvy jménem El capitan. 1000 metrů nádherné kolmé žuly v Yosemitském národním parku. Ten monolit mě magicky přitahoval, jenže lezení v něm představovalo samé spáry a ty já tenkrát moc neuměl. A tak jsem začal trénovat a trénovat. Několik sezón jsem strávil v Adršpachu tréninkem spár, na závody F3J jsem jezdil sporadicky. Mezitím začali F3B létat Honza Stonavský a Jirka Baudis.

V roce létě roku 2011 jsem se přehoupl přes vrcholovou hranu El capitana a tím jsem měl “odškrtnuto”. Dál jsem sice jezdil do Adršpachu, ale zároveň jsem poslouchal svůj vnitřní hlas, až mi napoví, že mám zase na krk pověsit vysílač a zahájit druhé dějství kapitoly F3B. A tak jsem v listopadu 2011 napsal Jirkovi Baudisovi mail, Jirka mi vyrobil Fosu lift a začal jsem trénovat. Musím říct, že mě tenkrát Jirka svými zkušenostmi a radami hodně posunul. Jirka v té době dokázal lítat na úrovni první patnáctky světového poháru a tréninku věnoval strašně moc.

Dnes myslím zastáváme každý poněkud jiné životní postoje, nicméně musím dnes s uznáním konstatovat, že nikdo nezanalyzoval v Čechách problém jménem F3B tak důkladně jako Jirka. Dnes už Jirka závodí spíše příležitostně, přece jenom z Jeseníků odjíždět na závody světového poháru, to unaví po létech každého. Pražáci jsou na tom o dost lépe, mají to o 4 hodiny blíž. Budu moc rád, když se k aktivnímu závodění vrátí Honza Stonavský a Petr Hulík, oba jsou šikovní a talentovaní.

Musím říct, že atmosféra na MS byla přátelská, cestou na MS se u mě doma stavil švédský tým, cestou zpět z MS se u mě doma stavil Helmut Edenhofer, Johaness Krischke a Jens Buchert. Pro mě to bylo tak trochu Johanesovo mistrovství, ještě Junior ale výsledky takovéto : v juniorech první místo, třetí celkově, první v týmech mezi seniory. Třikrát na pódiu, bravo. Když jsem doma ukazoval Elipsu od Jardy Mullera, kde je samolepka ze závodů z Hertenu z roku 1998, tak jsem se ho ptal kolik mu bylo let. V podstatě mi řekl vrať se do hrobu starouši, to jsem ještě nebyl na světě, Aha…

Vedle nás měli depo Rusové a Američani. S Olegem Lobovem, který používá stejný vysílač jako já občas debatujeme na téma jeho programování, Oleg si nevšiml funkce offset, na vše používal trimy, kterých jsem si zase nevšiml já, takže oboustranně plodná výměna zkušeností.

Co říci k vítězství mladého B.Flixiedera. Překvapení, Bernhard je dobrej, nicméně na pódiích světového poháru se pohybuje spíše příležitostně, aktuálně ve světovém poháru na 15. místě. Jenže lítat takto dobře celý týden, 8 kol, to není náhoda, prostě vyhrál a to zaslouženě. Za sebe musím ještě poděkovat kolegům z týmu, Petrovi a Romanovi za dobrou práci, Petr startoval modely mě, já jemu a Romanovi, za celé mistrovství bez chyb, Roman mi světlařil, opět zcela bez chyb, já světlařil Petrovi, za celý týden jsme se nespletli, pánové děkuji Vám moc.

Poděkovat musím Ondrovi Štěpánovi, modeláři a plachtaři z našeho aeroklubu, který mi odzvonil většinu mých tréninků, zbytek odzvonili mé dcery Blanka a Kristýna, i Vám velké díky. Nesmím zapomenout na zdravotnici mistrovství, která se dobrovolně stala naší “zásobovačkou”, takže když nám docházely zásoby, Renata je obětavě další ráno přivezla. Díky tomu jsme za celý týden nemuseli opustit letiště. Byli jsme vděční, večer jsme byli utahaní a nikomu se do supermarketu nechtělo, takže děkujeme Renato za skvělý servis.
Jak jsem již zmínil, vím prozatím o třech parametrech na svém modelu, který chci zlepšit, týden jsem nevzal vysílač do ruky, ale tuto neděli se opět pustím do práce. Měl bych také trochu zlepšit úlohu vzdálenost, pokud letím s těmi nejlepšími, často třeba 1 průlet dostanu, tady mám rezervy, ale myslím, že vím jak to zlepšit.

Včera foukal krásný SZ vítr, u nás na svah Černovír, tak jsem vyrazil, na kopci trénoval Jarda Kaplan, jinak nikdo. Jarda po chvíli odjel, zůstal jsem na kopci sám, po chvíli přijelo auto, vystoupí mladí kluci říkám si, dobrý, asi přijeli lítat, jenže omyl, přijeli hulit trávu. Hmm, s Romanem se občas dohadujeme, proč se v Čechách F3B nezvyšuje členská základna, zatímco Roman se nových mladých generací zastává, já jsem jejich kritikem, no škoda že jsi na tom Černovíře včera nebyl, mohl jsi jim zkusit vysvětlit, že by místo hulení měli s námi raději lítat…

Je to asi rok nebo 2, kdy jsme na stránkách Lomcováku debatovali na téma proč nemáme dost mladých pilotů, Petr Hulík to zdůvodňoval vyššími náklady této kategorie. Já to vidím trochu jinak, při pohledu na výsledkovou listinu z 80 let je jednoduché spočítat, že na českém F3B závodě v letech 1988-1990 létalo typicky 25-30 pilotů. Tedy výrazně více než dnes. Rozhodně si nemyslím, že měli lidé za bolševika více peněz, o materiálních podmínkách raději pomlčím, v porovnání s dneškem zoufalství, ale tehdejší generace měli touhu řešit obtížné výzvy, makat a zkoušet, i když materiál nebyl, ta touha v těch lidech byla. Letadlo jsem měl obyčejné, ale lítal jsem to, protože ta touha byla obrovská.

Dnešní mladá generace, zvyklá na pohodlí současné doby není ochotná tyto obtížné výzvy přijmout. Tím se dostávám k tématu který nakousl ve svém přípěvku Roman – Ralf Decker a jeho nápad s elektropohonem v modelu F3B. Vidím to takto: my jsme v podstatě samurajové, vycvičeni trénovaní pro tu nejobtížnější disciplínu rádiem řízených modelů větroňů jaká na světě existuje. Tak jako bylo pro samuraje pod jeho úroveň nosit střelnou zbraň, je pod mojí “úroveň” mít na F3B modelu vrtuli. Děkuji nechci, protože je to paskvil. Ztrácí to svou eleganci a krásu. Pokud má F3B ze světa odejít, tak ať se tak stane důstojností s jakou odešli do historie samurajové. Kdo tuto kategorii létá, ví o čem mluvím, proto myslím Ralf neuspěl, zřejmě nejsem sám, kdo to takto cítí.

Kategorie větroňů s elektropohonem již existuje a jmenuje se F5J. Na toto téma jsem se však již na Lomcováku vyjadřoval. Mimochodem, Jarda Vostřel minulý týden vyhrál 1.neoficiální mistrovství světa v této kategorii mezi 130 účastníky, Jardo, velká gratulace.
Pár dní po návratu z MS bylo plachtařské počasí, a tak jsem vytáhl z hangáru LS8a, naplánoval trať Žamberk – Vrchlabí – Praděd – Trutnov – Žamberk. Přelet ve větroni nad Jeseníky je nádherný, tak jsem alespoň vyfotil Dlouhé stráně. Trať přeletu je zde : http://www.cpska.cz/public/index3.php?lpg=zobraz_let&let_id=102305

Když jsem se přiblížil nad hlavní hřeben Jeseníků, s nostalgií jsem se díval z výšky na Mikulovické letiště, které se před týdnem tak výrazně zapsalo do historie světového F3B. Je potřeba zase posbírat trochu sil, tento víkend je závod světového poháru ve Švýcarsku, to ale vynechám, má tam být 30°C, cesta skoro 900km, ale zkusíme zase něco zalítat v Lunenu a v Mnichově, tím letošní sezóna skončí a pro mě možná začne 3.dějství kapitoly F3B.

31 komentářů Mistrovství světa kategorie F3B v Jeseníku 2017 očima pilota

  • Marcel Šparlinek

    Zdá se mi, že se míchají 2 rozdílné věci:
    1. změna F3B
    2. rozšíření F3B o elektro F3B

    Měl jsem zato, že původní zadání k diskuzi bylo přidání ke standardní F3B soutěži ještě další elektro-F3B soutěž a využít tím připravené zázemí, zvoníky….atd.

    Nestálo by za to rozhodnutí o F3B/elektro F3B nechat na soutěžících samotných, aby svojí registrací do té či oné varianty ukázali svoji preferenci?

  • Komár

    Krásná debata, která mi připomíná podobné debaty, které občas vedeme v rámci F3K 🙂 S dovolením můj pohled na to, proč nepřibývají piloti.
    Řekněme, že jsem průměrný modelář, který má letadlo, má naviják a má tak trochu chuť si tu královskou F3B zkusit. Tak se podívám do kalendáře soutěží a co nevidím:
    – mistrovství světa, to pro mě asi nebude 🙂
    – dvakrát světový pohár – tak to pro mě asi taky nebude
    – MČR – z nabídky v kalendáři je to jediná možná varianta, ale taky se tam nepohrnu, protože to zavání tím, že se tam lidi budou snažit zaletět dobrý výsledek. Vůbec by mi nevadilo, že budu poslední (na to jsem zvyklý :)), ale nemám chuť zkazit někomu důležitý závod tím, že budu dělat začátečnické zmatky.

    On to už pojmenoval Michal – na jakých závodech by ti noví piloti měli vyrůst, když nejnižší soutěží v kalendáři je MČR? Nový pilot se mnohem pravděpodobněji objeví na závodu malém, který by pro špičku byl spíš měřeným tréninkem než závodem, který by se nějak významně počítal třeba do repre žebříčku.
    Z druhé strany samozřejmě moc dobře vím, že pro pořadatele dává mnohem větší význam dělat závody velké než malé. Začarovaný kruh, ze kterého se strašně těžko vystupuje.

    Před pár lety jsem tady na Lomcováku vznesl při podobné diskuzi kacířský dotaz, jestli by se nedala soutěž uspořádat bez pomocníků – závodníci by si měřili mezi sebou. Bylo mi důrazně vysvětleno, že je to nesmysl. OK, beru to a chápu. Takže druhá možnost – pořadatel na tom finančně vykrvácí. Jiný nápad, jak uspořádat malý závod pro začátečníky, bohužel nemám. Ale jsem přesvědčen o tom, že pokud nebudou malé závody, nebude mít brzo kdo jezdit ani na ty velké.

  • To je tak pěkná diskuse, to nemá chybu. Takže já zopakuji část mého prvního příspěvku. To co mi na té elektroverzi přijde zázračné, je okamžitá letuschopnost modelu, který mám v autě. Prostě většina lidí nemůže vypadnout z práce po obědě a jít potrénovat. To že ta letadýlka budou létat hůře s vrtulkou je jasný, ale co naplat. Není to tím, že bych chtěl jít lehkou cestou, ale pouze najít schůdnější řešení. Pokud budu žít pouze F3B a seberealizovat se v ní natolik, že nebudu řešit nic dalšího, budu tvrdým zastáncem současného pojetí. Pokud se na závody budu chtít jezdit pobavit, je pochopitelně elektrika nejrozumnější řešení. Jsou to stále hračky a my hračičkové, pokud ta naše letadýlka bere někdo moc vážně, tak je mi dnes už trošku pro smích….. Toto není nic ve zlém, jen vzpomínám jak jsem byl ještě před 15 ti lety zahleděný a nekompromisní v úhlu pohledu na piloty F3B co si to jezdili na závody pouze užít. Tenkrát jsem si říkal, proboha co tu dělají? Když neumějí odstartovat, nebo letět na rychlosti rovně, ať jedou domů! Pochopitelně to byl hloupý názor a s věkem mi to došlo. Takže má rada všem nekompromisním zastáncům současné podoby F3B. Otevřete oči a naslouchejte i druhým…. a hlavně, neberte sebe tak vážně! Děkuji za pozornost a za přečtení ……pokoj v duši! (to je fooor)

  • Michale, je tu jeden podstatný rozdíl, v tom roce 2001 jsme ta ranní kola létali s modely Pike plus 3,1 metru a váha byla tak 2,1 kg. Oproti F3B modelu jsme měli pouze asi o 5cm větší uši ohnuté nahoru (díky Jaro Mullerovi a jeho Espritu :-)), ocasní plochy byl motýl, toho Jarda Vostřel později asi o 1,5cm zvětšil. Profil stejný, RG 15. V podstatě ostrý F3B model té doby. Jaký rozdíl oproti dnešním speciálům na ranní kola, kde při rozpětí téměř 4m je hmotnost 1.3kg. Tenkrát to byla o moc větší “dřina” to ráno nalétat. Na kolo pojedem, ale trasu vybírám já :-), jsem na kole turista, nemám ani nášlapy. Ty jsi zase slíbil, že pojedeš se mnou lítat na zimní ligu, nějaké běžky v zimě přidáme. Tomáš Hrubý myslím pochopil mé myšlenkové schéma přesně. Společné létání elektro verzí a standardního F3B modelu jako rozumné nevidím. Provozujeme to tak na zimní lize a podle toho jak a odkud fouká jsou buď elektrikáři ve výhodě oproti nám (fouká do zad), nebo jsme naopak ve výhodě my proti elektrám (fouká no navijáku). Čili výška vypnutí motoru elektrikářů by byla předmětem častých dohadů. Na ZL to ovšem nikdo moc neřeší, ZL je o radosti ze setkávání lidí, pro mě takový Mickův memoriál. Na F3B závodě by však start měl mít myslím jasně definovaná pravidla, pro všechny stejná, což tak momentálně je nastaveno.
    Ohledně přísunu nových tváří do F3B. Odpoledne jsem nad tím přemýšlel. V německu se ještě před 15 lety létala takzvaná B liga a dokonce C liga, které měly za úkol připravit piloty na závody světového poháru. Debatovali jsme o tom s klukama z německého týmu když se u mě doma stavili cestou z MS. Výsledkem tohoto nemalého snažení v německu je to, že mají jednoho !! juniora Johanese Krichkeho, který bude za rok seniorem. Jinak žádného. Na celém světě jsou aktuálně 3 junioři. Před chvílí jsem si volal s Jardou Vostřelem. V kategorii F5J máme v celé ČR celkem 3 juniory, z toho 2 jsou synové výrobců modelů. Přitom právě kategorie je na trénink naprosto nenáročná. Roman Vojtěch, když za mnou přijede na trénink tak startuje a přistává z naší zahrady. Takže o čem se tu ve finále bavíme, když ani v F5J juniory nemáme ? F3B, stejně jako F3J myslím zmizí z tohoto světa. Opakuji se, v nějakém svém článku jsem napsal, že dnešní mladá generace nechce přijmout obtížné výzvy. Minulý týden byl u nás jeden zákazník a ten mi povídá, no jo pane Kohout, dnešní mladý, jak nedostanou to co chtěj na 2 kliknutí myší, tak je to nezajímá. Myslím, že to vystihl velmi přesně. Ačkoli se považuji za optimistu, jsem smířený s tím že tato krásná kategorie zmizí z tohoto světa. Jen si přeju, aby odešla s grácií a elegancí kterou má teď a ne s nějakou vrtulí, která to stejně nezachrání. Pavlovi Markovi bych tímto rád odpověděl, že nám na vesnici není k smíchu nikdo, kdo se o něco snaží, i když s ním zrovna názorově nesouhlasím. Jak kdysi řekl Jirka Baudis, F3B je umělej problém, ale krásnej. Takže to pojďte lítat, dokud to existuje.

  • tomashr

    O problematice juniorů přemýšlím dost často, koneckonců v F5J to mám jako trenér v popisu práce 🙂
    Je to na strašně dlouhou diskusi, nicméně začínám mít pocit, že k těmto kategoriím prostě piloti dozrávají až postupem času a juniory to spíš moc nezajímá než že by šlo čistě jen o s oblibou diskutované problémy s “dnešní mládeží”.
    Pokud se junioři najdou, tak jde prakticky bez výjimky o kluky z modelářských rodin, které k tomu přivedl otec. A popravdě – bylo tomu v minulosti jinak? Je spíš shoda okolností, že zrovna teď jsme v situaci, kdy řada aktivních pilotů už má děti dospělé anebo naopak ještě malé, nějak se to prostě nějak takhle sešlo.
    Nechci nějak práci s mládeží zlehčovat, je to strašně důležité a problémů je kolem toho spousta, ale ten význam vidím spíš v obecném povědomí o modelařině. Naproti tomu zrovna u kategorií jako je F3B, F3J i F5J bych malé počty mladých nepřeceňoval, je to trochu umělé číslo, které mluví spíš o věkové a rodinné struktuře soutěžících v seniorské kategorii…

    Prostě neflákat se a více plodného sexu, kapišto???

  • Tomáši, pokud se ptáš, zda tomu bylo v minulosti jinak, tak Ti mohu poskytnout výsledkové listiny RCV2 z 80.let, kde uvidíš, že existovala nejen kategorie juniorů, ale dokonce kategorie žáků. Na soutěži č.898 z roku 1988 v Holicích, létali 2 žáci (jeden z nich byl nějaký Vlastimil Vostřel:-)), dále 13 juniorů – a to jsme my dva s Jardou Vostřelem už byli čerství senioři a 40 seniorů. Podepsána ředitelka závodu Irena Pavlíčková. A to šlo o malou regionální Vé dvojkovou soutěž. Dnes jsme s Jardou Vostřelem vzpomínali, že když jsme chtěli jako junoři létat na MČR RVC2, tak jsme se museli kvalifikovat přes okresní přebor na krajský přebor a z krajského přeboru postupovali jen ti nejlepší na republiku, kde se sešlo 60 nejlepších juniorů z celé ČR. Celkový počet létajících juniorů z celé ČR byl tedy přirozeně několikanásobně vyšší, než těch 60 co se potkali na MČR. A to bylo za bolševika, kdy si každý musel ten model postavit sám. Takže to bylo jinak a to zcela zásadně. Už jsem to zde psal, Jirka Tůma si pamatuje, že na konci 80 let bylo v českém žebříčku RCV2 přes 800 pilotů, kteří odlétali 3 soutěže a víc. Jarda Vostřel na to dnes zareagoval větou, že tolik pilotů není dnes v F3J v celé Evropě. Věru neveselá bilance dnešní doby. Co s tím, nevím.

  • Michal V.

    Sakra, Plus letos slavil 20 narozeniny a nebyla ani zadna oslava :-O 🙁 Hrozny, jak to leti…..

    Je to hodne tezky tema, jak prilakat nove tvare. Ja, jak se na F3J zavody jezdim divat 1-2x za rok, tak tam spoustu lidi neznam, pomalu se to obmenuje, celkovy pocet +- zustava. O F5J ani nemluvim 🙂 Ale u F3B, tam na vysledkovkach moc novych CZ jmen neni….
    S “dorostem” bych to nevidel tak cerne, jen je proste ted mnohem vic moznosti, jak travit volny cas (mnohdy i uzitecnejsich), nez letadyla….. A pohled stare generace (ano, uz do ni patrime 😀 ) na tu mladou, je vzdycky stejny 😉

    Trasu si vybrat muzes, ale povede prez Kozinec 😛

  • No vím že se přeceňuje úloha práce s dětmi, na druhé straně nevím kolik ze současných pilotů mělo kdy leteckomodelářský kroužek déle než jednu sezónu. Z těch co létali, nebo létají F3B někde v Praze a okolí nikdo. Naposledy Franta Bayer do roku 1993 a pak až já 5 let kolem roku 2000. Vždy byla úspěšnost tak dva kusy za cca 3 roky kteří pokračovali dál sami, zbytek dříve nebo později odpadl. Z Frantova kroužku jsme vyšli s Jardou 3skou také pouze dva. Obecně úspěšnost je a byla vždy dost pochybná….

  • tomashr

    Co pamatuji z minulého režimu já (80tá léta), tak oficiální žákovské soutěže včetně postupovek byly výhradně v RCV1 a aspoň v Praze byla v této kategorii úroveň spíš komická (přeborů Prahy jsem ve volných absolvoval více, na republiku jsem se kvalifikoval tuším jednou také, ale už se mi to plete).
    V jiných kategoriích (třeba právě RCV2) sice kategorie žáků vypsaná být mohla, ale zrovna moc se to nepodporovalo s ohledem na tehdejší pravidla, kdy pilot měl být také stavitelem modelu, což přiznejme si v RCV2 zvládl ze žáků málokdo a tak kolem toho byly docela diskuse. U juniorů už to bylo přeci jen lepší, ale dovolím si tvrdit, že pokud bys třeba tu avizovanou výsledkovku z 1988 prošel, tak z těch 13ti juniorů bude zase vazba na soutěžící seniory blízká 100%.
    Mezinárodně začali junioři na MS/ME létat až někdy na začátku 90tých let, mimo jiné právě v souvislosti s postupným pádem pravidla o staviteli modelu a neodpustím si poznámku, že kolem těch juniorských mistrovství bylo od začátku dost rozpaků a tohle trvá. F3J je v tomto ještě super, tam junior musí umět slušně létat a tak k tomu nějakou vazbu vždy má. Ale co jsem zachytil třeba z kategorie volných, tak tam to občas vypadá tak, že junior model jen a pouze hodí…

  • Růži Musilová

    Růži.
    18.09.2017

    Za prvé gratulace k vaší soudržnosti a vašim stabilním výkonům. A nyní, též se svou kapkou do mlýna. Představa Trabantíka nacpaného silonem … nemožné. Ale samotný model se zaklápěcí vrtulí za kokpitem, to už by bylo něco jiného. Ovšem, trajektorije štíhlého trupu by byla na oltář vlasti. Omlouvám se. To jsou opravdu jen úvahy. (S mé strany bohužel.)

  • Martin Rajšner

    Tak si jedu večer po D5 a co to nevidím, karavan oblepený nápisy f3b.cz a samá letadélka. Tak sem musel přibrzdit a pozdravit. Naštěstí mam na zadku také letadélko, tak jsme se oba pochopili rychle 😀