Občas se zadaří – Češi v Mnichově opět na pódiu

Mnichov, to znamená konec F3B sezóny. Jediný třídenní závod v celém seriálu. Největší a nejlépe obsazený závod v celé sezóně. Něco jako Wimbledon v tenisu. Každý chce uspět právě tady, na nejprestižnějším závodě celého seriálu.

Ve středu 21.září nakládám svého Multivana vším potřebným harampádím a ve čtvrtek ráno odjíždím po nacvičené trase Praha-Rozvadov-Regensburg-Mnichov. Cestou si tak přemýšlím, jak odpoledne v klidu potrénuji, probírám jestli sebou mám vše důležité a najednou mi to docvaklo, nemám vysílač! Skvělý, jak seš starej, tak seš blbej! Hlavně že na vše mám check-list. Vysílač jsem jaksi ignoroval. Naštěstí jsem na to přišel v Hradci Králové, tedy po 50km trasy. S velkou prosbou volám do práce kolegyni Gábině, ať mi ho doma vyzvedne, sejdeme se v Lípě u Týniště. Cca hodinka zpoždění, ale teď už mám opravdu všechno. Snad. Ještě že jsem absolvoval Vatanenův dryl a jezdím od Té doby na závody ráno, takže žádný stres, mám rezervu. Skvělý že jsem na to nepřišel u Regensburgu.

V Mnichově se potkáváme s Belgickým týmem, se kterým jsme domluveni na spolupráci, stavíme depo, navijáky, klasika, jako vždycky. Počasí je pro tento ročník nečekaně skvělé, klasické babí léto, 20 stupňů, Roman bude nadšený. Protože Michal Behenský s námi tentokrát nejel, trojici našeho týmu doplnil Američan Tom Kiesling, se kterým se zná Roman ze závodů v USA. Tom mě trochu překvapil, docela netypický Američan, tichý, nenápadný, skoro až plachý chlapík. Že je američan, se dalo poznat podle toho že každý den vypil jednu láhev Coca coly, a měl docela dobrou angličtinu. Angličtina byla i v tomto případě naším „úředním“ týmovým jazykem.

V pátek ráno začínáme závodit, jdu letět hned v první skupině, úloha termika, po 8 hod ráno. Úžasný, nicméně letíme plný čas, takže začátek dobrý, Roman i Tom také plný čas i přistání. Při úloze rychlost letím spíše průměrný čas 17.4 sec, takže se po prvním kole usazuji někde kolem 20. místa. Kluci jsou přede mnou, jsem v klidu, závod je dlouhý, uspět v Mnichově znamená především nic zásadně nezvorat. Nicméně mám poprvé v závodě štěstí, úloha rychlost se v Mnichově nelétá úplně rovnoběžně s linií navijáků, takže přeletět sejfty lajnu není žádný problém a to se mi málem povedlo. Při pohledu na výsledkovou listinu je jasné, že počet panalizací za sejfty lajnu je nebývale vysoký.

Závodem pokračujeme celkem dobře a ve výsledcích se posouváme vzhůru. Ve třetím kole letím vzdálenost, točím na poslední průlet, slyším od taktika Denise, zrychli , to stihneme, ještě jeden průlet jim naložíme, sice nemám výšku, trochu potlačím ale model uchem škrtá o terénní bouli, takže v přistává v nepěkných hodinách s náloží cca 3kg. Sice máme „litr“ a úlohu jsme vyhráli, moc mě to nezajímá, utíkám za modelem, jestli nemám něco s motýlem. Vše vypadá OK, ale jestli se klapičky na motýlu posunuly nebo ne, poznám až při dalším letu, protože je mám seřízeny na „pikomilimetr“ a to samozřejmě okem nepoznám. Nicméně, to že mám celý model znamená, že mám podruhé štěstí.

Vždy večer po odlétaných disciplínách večer vaříme a jako jedni z mála také v depu spíme. Já ve svém Multivanu, outdoorový drsňák Roman v našem týmovém stanu, Pavel Marek si přivezl obytný přívěs a ráno si z nás dělá legraci jestli taky spíme odkopaný. V Multivanu mám sice pohodu, přikrytý svým péřovým spacákem a domácí peřinou, ale Roman ani já rozhodně v 4°C, které tu v noci jsou, odkopaný nejsme.

Při další úloze vzdálenost jsem napjatý, jak se můj model bude chovat na startu a při samotné disciplíně, zda je motýl nastaven tak jak má být. Start na navijáku probíhá dobře, úhel seřízení při letu se mi občas zdá trochu nedefinovaný, nicméně je to drobná nuance, která může být daná i podmínkami ve vzduchu. Zapisujeme za vzdálenost dalších 1000 bodů za vítězství ve skupině. Daří se mi krásná úloha rychlost, pěkný čistý let s výborným časem 15.32 sec. Dostávám se do tempa. Roman s Tomem létají stále výborně, takže se všichni tři pohybujeme v první desítce. Začínám tušit, že by to mohlo být dobré, máme zaděláno na skvělý týmový výsledek. Pouze Tom si nepatrně pohoršil, seknul rychlost na béčku, jenže měl fantastický vzduch, takže i se sekem letěl použitelných 18 sec. Nicméně se ve čtvrtém kole výrazně komplikují podmínky pro úlohu termika, není problém být v 6.minutě doma. Startuji jako poslední, což mi v tomto případě dalo jistou výhodu přečíst si vzduch lépe než soupeři. Prvních 5 minut nemůžu nic najít, navíc se mi nelíbí chování modelu, který se chová jakoby měl zadní polohu těžiště, nebo příliš velký úhel seřízení. Nicméně se daří v 6 minutě nalézt v malé výšce slušné stoupání a po chvíli jasné, že jsem zachráněný. Potřetí mám v tomto závodě štěstí. Letíme plný čas s přistáním, z deseti pilotů jsme „plní“ tak tři-čtyři. Roman si všimne, že daleko za přistávací body si jde pro model světový šampion Andreas Herrig, hmm, z toho bude tak „pětibába“…. No, nebyl to jednoduchý let.

V pátém kole se skvělou rychlostí blýskl Zdeněk Ješina junior, kterému se do této chvíle příliš nedařilo, při jedné rychlosti se mu povedl „double“, kdy sekl na béčku při prvním i třetím průletu. Tentokrát je to ovšem jiná liga, Zdeněk letí skvěle, stylem zvoňte nebo jste o hlavu kratší zapisuje fantastický čas 15.02 sec. Zasloužený aplaus.

Náš tým nastupuje do 5.kola mottem : hlavně nic nezvorat. Vítr nás trénuje, točí se, jdu předělat naviják na druhý směr, Belgičani mě upozorňují, že si nemusím brát kladku, že je vzadu jejich. OK mám míň práce, jenže jejich kladka je takový ten kyvný typ, který když napnete vlasec, tak se vzadu zvedne. To znamená, že když použijete nový špagát a chcete jej předepnout, tak se vám vzadu zvedne ze země a někdo Vám jej při obletu kladky přepálí. Takže zpět, špagát povolit, jinak je po něm. Znovu z novu se přesvědčuji, že pokud chcete  na F3B závodě uspět, musíte používat pouze svůj odladěný a vyzkoušený materiál. Naše kladky australského typu jsou v tomto ohledu naprosto skvělé.

V týmech nás před koncem závodu odhaduji tak na druhou pozici, v jednotlivcích první desítka, termiku i vzdálenost letíme všichni dobře, zbývá poslední rychlost letěná v „opačném pořadí“ t.j. od nejhorších po nejlepší. Tom Kiesling letí jako13.od konce, spíš podprůměrný čas 18.08 sec jej posouvá na celkové 16.místo. Roman letí 10 od konce, čas 17.71 sec je slušný průměr, teď už jen zbývá, abych to klukům nezvoral já. Před námi letí Petr Fusek, start přímo do sluníčka, první pokus prasklý silon, druhý pokus pravděpodobně zaviněný startem do slunce a chvilkovou ztrátou orientace pilota – vypadnutí modelu ze šňůry, na třetí pokus již není bohužel čas, výsledek je nula za disciplínu, Petrovi se letošní Mnichov příliš nepovedl.  Raději vytahuji z auta pomůcku, které říkáme lízátko, prostě to tak vypadá, lízátkem si stíníme slunce při startu. Na osmé pozici přichází řada na mě, povinné „úkony“ u báze A, lízátko na své místo, jdeme do akce. Slunce mám skvěle odstíněné, start se daří, cítím že model jede, výborná výška, cítím, že to bude dobré, jsem klidný, nálet k áčku, s Denisem ladíme směr, přesné béčko, dobrý výškový rozpočet, pěkně vykroužené áčko a znovu přesné béčko, vracím se k áčku a vím že je to tam. Čas 15.74 sec, lehký potlesk, s Denisem si gratulujeme, celkově je z toho 6.místo a jsme 3. v týmech. Máme radost, dobrý pocit. Dík patří  i našim belgickým kolegům, Denisovi Duchesnemu, i když jemu osobně se tentokrát tolik nedařilo, 12.místo je sice výborné, Denis má ale na víc. Isabell nám opět celý závod chodila pro padáky, úžasná žena. Roman je celkově jedenáctý, rozhodně jeho zatím nejlepší Mnichov. Je to za ty roky poprvé, co jsme s Romanem spolu na pódiu v týmech a právě v Mnichově, na to prostě nezapomenu. Sice jsem nevyrovnal své nejlepší Mnichovské individuální umístění, 4. místo z roku 2014, ale i za to 6. místo jsem rád, vloni jsem vůbec nezávodil, jen plachtařil, tak nebylo tolik natrénováno. Oběma nám ale s Romanem tento závod pomohl hlavně psychicky, je evidentní, že stačí nedělat kraviny a výsledek je výborný, jenže možností, jak něco v F3B zvorat je asi dvacet tisíc. Romanovi se lepší jeho zraněné Rameno, takže mi v půlce závodu začal opět po roce házet model, za což jsem rád. Sám jsem házel modely celému belgickému i našemu týmu, dobře odstartovat je prostě základ.

Pořadatelé odvedli slušnou práci, i když tentokrát musím říct, že úroveň pořádání závodů F3B v Čechách, zejména v Loučeni, to bylo o dvě třídy výše.

Měřili se navijáky, pořadatel si po startu vybral Romanův, prošel v pohodě, dobrovolně jsme požádal Frankieho, ať změří i můj, i když se na něj neletělo, Frankie mi povídá OK, podrž si buben, já na to néénééé, podrž si ho sám, tvoje ruce jsou totiž něco opravdu „spešl“. Frankie se směje a říká : „Viď moje žena to říká taky“. No, můj naviják také v pohodě prošel. Nicméně sousední tým měl vnitřní odpor 29 miliohmů No, tak to tam kluci ten vnější odpor vůbec nemusíte mít a jste pořád v klidu. Kdepak, lítáme jen na svůj materiál.

Závěrečné vyhlášení výsledků jsme si tentokrát opravdu užili, Roman obdržel pohár i za členství v Jury, potom za 2. místo v kategorii 50+, 3. místo v týmech, celkem 3 „škopky“. V Mnichově se „velké pódium“ vyhlašuje pro 7 nejlepších, takže pro mě dvojnásobné pódium.

Co říkala po návratu domů pohárům moje Katka ? “Začni vozit medaile, jsou prostorově úspornější “.  No nic…

Celková účast 74 pilotů se dá nazvat trosky bývalé slávy. Pamatuju v Mnichově 130 závodníků. Čím to je, že tato dokonalá úžasná kategorie pomalu mizí světa ? Když ještě před 20 lety se chtělo do Mnichova přihlásit 170 závodníků? Uvedu to v souvislostech. Minulý víkend jsem byl opět lézt ve svém oblíbeném Adršpachu, resp vedle na Bišíku. Vylezu na skalní masiv, krásná cesta přes dva kruhy za VIIb a koukám že z druhé strany vede na masiv turistická cesta zakončená vyhlídkou se zábradlím. Krásný výhled do údolí na zámek Bischofstein. Vytvářím štand, abych zajistil spolulezce, když tu na vyhlídku přijdou 2 teenageři. Každý v ruce se svým chytrým telefonem. Když zjistili, že na vyhlídce nemají signál na data, otočili se a šli pryč. Ani jeden z nich se nepodíval, jaký je z toho masivu nádherný výhled, vůbec je to nezajímalo. Před 3 týdny jsem byl opět lézt v Adršpachu, stavíme se s Petrem u jezírka umít pár trošku krvavých šrámů po spárovém boji a najednou za sebou slyším „prásk“. 15. letému děvčeti vypadl tento chytrý telefon z ruky a rozbil se display. Rodinná scénka jak z Troškova filmu. Mě na tom fascinuje to, že při prohlídce Adršpašských skal musí dnešní děti držet v roce telefon. No jasně že Vám vypadne, když ho držíte v kuse 4 hodiny. Asi stárnu, ale mě se tyto nové technologie nelíbí. Příliš zaměstnávají mysl a pozornost dnešních generací. Největší zlo ovšem vidím ve fenoménu jménem facebook. Tento vynález není pro mě nic než velká sračka. Bodejť by měla dnešní generace čas objevovat F3B, nebo krásu Adršpachu, když všichni sedí u těch svých „prkýnek“ a odpovídají v diskuzích na 1000 nesmyslných podnětů. A to ještě na různých konferencích slýchávám, že je to nový životní styl. Styl to je, ale určitě ne životní, protože Vám to ten život normálně bere. A proto Vám říkám, pojďte lítat F3B, dokud tahle nádherná disciplína existuje, přijďte dřív, než jej tahle divná doba sežere. Pak už nebudete chtít lítat nic jiného. Slýchávám, že je to drahé. Říkám Vám nesmysl. Za bolševika stálo servo pětistovku a výplata byla 2000,- Kčs. Moje první RC rádio Modela digi 3 stálo 2100,- Kčs, rok 1984. To je jako kdyby dnes rádio stálo 40-50tis ,- Kč. A přesto nás tenkrát bylo několikrát více než dnes, i když je dnes vše dostupnější. Primárně vidím důvod právě ve všech těch nových komunikačních technologiích. A taky nejsme olympijský sport. Vývoji událostí navzdory se dokud to půjde nevzdám své Nokia E52.

Výsledky (PDF)

Čtenáře Lomcováku zdraví Honza Kohout

3 komentáře Občas se zadaří – Češi v Mnichově opět na pódiu

  • Dzordzik

    Vidím problém ani ne tak v nových technologiích, jako spíš v tom, že dneska je na všechno mnohem míň času. Dřív byl člověk doma z práce ve 2-4h. Dneska? Ve 4-8. Peněz je víc, ale není čas si je užít a když už, člověk sklouzává k tomu aby ten čas co mu zbývá mezi vstát a jít spát tak nějak přežil. Dřív nebyly peníze, zato času bylo haba děj a bez něj se těžko trénuje.

  • thr

    To o nedostatku času je podle mého názoru dokola omílaná generalizace, která samozřejmě někdy platí, ale někdy je to přesně naopak. Není zas tak málo lidí, kteří mají poměrně volnou pracovní dobu, naopak za “bolševika” naprosto převládal odchod “na píchačky”, kdy se prostě vypadnout dříve nedalo i když reálně žádná práce nebyla. Navíc je dnes pro většinu lidí delší dovolená. Asi na to neexistuje žádná statistika, ale osobně bych odhadoval, že množství volného času v minulosti a dnes se zase tolik neliší a možná by byl výsledek spíš mírně ve prospěch dnešní doby.

    Podle mne je problém soutěžních kategorií spíš v obrovském rozšíření možností trávení volného času. Když už někdo počítačům a spoustě jiných lákadel unikne a modelařina ho chytne, tak má i v modelařině nesrovnatelně větší výběr než někdy v roce 1990. Od spousty modelů rekreačních, ale krásných přes kombaty, coptery (můžu říct, že okruhový závod s FPV250 je opravdu velice atraktivní a to už žádná hloupá hračka není) až třeba po jety. Takže i když celkově modelářů spíše přibývá, tak se zkrátka daleko menší procento zacílí na jakékoli tradiční soutěžní modely. A jelikož přibylo i soutěžních kategorií, tak je úbytek u klasických kategorií bohužel pochopitelný.
    Osobně to docela chápu, když si vezmu, kolik jsem toho letos najezdil po Eurotour F5J, tak si občas taky říkám, jestli by mi nebylo lépe jen tak v klidu na louce, kde bych si přitom zalétal s velmi zajímavými modely, na které takto nemám čas. A to je F5J proti F3B ještě relax – žádné tahání navijáků atd 🙁

  • Růži Musilová

    gratulace našemu č.týmu s potěšením, že vládne Rameno.Růži