MS F3B 2009 z pohledu pilota

Ohlasy na závod měsíc před mistrovstvím světa byly hodně rozporuplné. Většina pilotů, kteří se tohoto závodu zúčastnili, byli přesvědčeni, že s takovouto organizací dopadne mistrovství absolutním fiaskem. Bohudík se Roman nabídl a podal RC klubu Brno pomocnou ruku.

Na letiště jsem jezdil průběžně už týden před závodem. Kluci z klubu položili do prostoru navijáků a kladek geo-textilii pro případ, že bude pršet (a věřte mi, že se to opravdu vyplatilo) a ve čtvrtek vyměřili lajny na navijáky, na kladky a umístění bází. Co se týče role organizátora těsně před závodem, tak bych měl jednu negativní zkušenost. Závodníci, kteří přijeli na letiště dříve než v pátek, se tam tak trochu ztratili. Nikdo jim neřekl, kam si mají postavit stan, některé týmy hledaly baterie pro navijáky, které si objednali na přihlášce, prostě tam byl zmatek a z klubu tam nebyl nikdo.

V pátek dopoledne bylo na letišti už pěkně rušno. Roman zorganizoval měřený trénink, při kterém se měli proškolit zvoníci na bázích. Létal ten, kdo chtěl, stačilo se napsat do seznamu a letělo se pár vzdáleností a rychlostí. První vzdálenost nevyšla pro zvoníky zrovna pozitivně, nějaká ta chybička se vloudila, ale to se na poprvé stává takřka vždy. Další starty byly už bez problému a létalo se s přestávkou na oběd až do tří hodin. Zhruba v pět hodin se na plochu začal instalovat „Deckerův Cirkus“ (měřící a zobrazovací zařízení pro F3B) a za hodinu a půl bylo vše hotovo. Ještě proběhla zkouška zařízení a do večera bylo volné létání.

V sobotu ráno kolem osmé začal World Cup. Přihlásilo se celkem 69 pilotů, většinou účastníci mistrovství a jejich pomocníci. Létalo se do tří odpoledne a zhruba v pět hodin začal zahajovací ceremoniál. Mažoretky, proslovy, ukázka 3D akrobacie vrtulníku (to co ten kluk dělal s tím vrtulníkem se nedá ani popsat, jednou tak, chvilku naopak, pak zase úplně opačně, no prostě paráda, klobouk dolů), průlet UL letadel a Z-142 s následnou ukázkou akrobacie. Tady bych se taky nad něčím pozastavil. Hlavní komentátor pan Korčák uvedl ukázku letadel, pak po několika průletech předal slovo panu Bartovskému (Jury), akorát si nevšiml, že Z-142 zahajuje ukázku akrobacie a asi si domyslíte, co v té chvíli diváci vnímali více. Pan Bartovský byl z toho trochu vedle, ale i když se mu nepodařilo překřičet zvuk motoru Zlína, tak do mikrofonu řekl svůj proslov a přidal se k ostatním ve sledování ukázky akrobacie. World Cup skončil v neděli odpoledne předáním diplomů a pohárů.

Během World Cupu se ukázalo, že mít Romana „Lomcováka“ s Jardou „Hrochem“ na pozici startéra byla ta nejlepší možná volba. Zvoníci na bázích fungovali bez problému. A to i díky „holce pro všechno“ Michalovi Behenskému, který pořád někde něco zařizoval, lítal pro papíry sem a tam, prostě se staral o to, aby měl Roman a časoměřiči vše co potřebují. Nakonec tam Michal zůstal až do pátku, i když měl být určitě v práci. A věřte mi, že tam měl pořád dost práce.

Mistrovství světa mělo začít v pondělí v osm hodin ráno termikou prvního kola. Ale nestalo se tak. V neděli v noci zhruba po desáté hodině se přes Ivančické letiště přehnala ukrutná bouřka se silným nárazovým větrem. Mluvil jsem s Honzou Dašovským (majitel letiště) a ten mi řekl maximální naměřenou rychlost větru v neděli v noci na místní meteostanici. Nejvyšší hodnota se vyšplhala na 43m/s, což je v přepočtu 155km/h. To je docela hukot. V pondělí ráno se místo lítání sčítaly škody. Několik zničených stanů, některé stany uletěly neznámo kam, ohnuté trubky držící ochranou síť, a slyšel jsem, že někomu uletělo letadlo. S létáním se začalo až kolem desáté.

Co se týče lítání na mistrovství světa, tak se nijak neliší od Contestových závodů kdekoli v Evropě. Jen se létá pět dní a výhoda je v tom, že nejhorší výsledek z každé disciplíny se škrtá (nutnost odletět šest kol, aby toto pravidlo šlo použít). Dá se taktizovat a v závěru mistrovství i riskovat, např. na rychlosti. Termiky se nám dařily, vzdálenosti taky (kromě mě, já jsem v prvních třech kolech dostal po jednom kusu) a rychlosti byly na průměru. Nikdy jsme neměli štěstí na „TEN“ vzduch, kdy začínáte rychlost ze 400 metrů, koulíte to dolů věčnost a pak to udělá jen píp, píp, píp, píp, píp a je tam pěkná čtrnáctka (nedej bože třináctka). Organizace při samotných závodech nijak nevázla, pouze se dodržovaly přípravné časy a kontrolovaly se používané modely v ready-boxu. Tím se to trochu prodlužovalo, ale ne nijak tragicky.

Ve čtvrtek večer se dolétalo šesté kolo a bylo oznámeno, že v pátek se poletí pouze jedno kolo, závěrečné sedmé. Po šestém kole byl náš český tým na krásném třetím místě těsně před týmem z Rakouska a pátek měl rozhodnout (před vzdáleností šestého kola jsme měli před Rakušany moc pěkný náskok, akorát že Jirka na vzdálenosti dostal pět kousků a z náskoku už moc nezbylo). V sedmém kole se nám termika povedla. Petr na vzdálenosti 1000, já jsem dostal tři kousky od Herriga (ale škrtl jsem horší výsledek z druhého kola) a Jirka dostal bohužel šest průletů (to bylo rozhodující na celkovém umístění našeho týmu na bramborovém místě). Vše mezi námi a Rakušany se mělo rozhodnout rychlostí. První letěl Peter Hoffmann za 16,01s, pak jsem byl na tahu já – 16,06s. Pak letěli zbylí Rakušané za 16,18s a krásných 14,91s. Petr vetoval časem 16,16s. Vše záleželo na Jirkovi, pod 14,9s nebo nic. Bohužel to bylo to nic, Jirka první otočku na béčku seknul a letěl kolem 21s. Ale i tak si myslím, že čtvrté místo v týmech a 8., 14. a 15. místo v jednotlivcích na mistrovství světa není zas tak špatný výsledek. Mohlo to být lepší, ale zůstaňme nohama na zemi a buďme rádi i za tyto výsledky.

V závěru bych chtěl napsat to nejdůležitější. Děkuji, ale ne jen tak nějak, děkuji velmi za absolutně bezchybnou práci Romanovi „Lomcovákovi“ a Jardovi „Hrochovi“ v rolích startéra a ředitele přes lítání, dále Michalovi Behenskému za „holku pro všechno“, všem zvoníkům z brněnského klubu i těm co přijeli z daleka, organizátorům z brněnského klubu a především Vladimíru Ochotnému, Honzovi Dašovskému za zapůjčení letiště a všem co tam jakkoli pomáhali.

Samostatné poděkování bych chtěl věnovat pomocníkům z českého týmu. Petr Palasman a Ivan Franěk nám celý týden nosili baterky (oni normálně po každém startu tu baterku vzali, odnesli k nabíječce a těsně před startem ji tam vrátili plně nabitou, chápete to???!!!), měnili silony, chodili se silony sem a tam, prostě dělali tu děsně otravnou, ale zároveň nutnou práci, která k F3B prostě patří. A také Jirka Tůma, který nám říkal kdy poletíme, jak nebo kam máme letět (např. v jedné termice jsem v páté minutě docela padal do výšek, které dosáhnete se slušným házedlem a na větu „kluci jsem v háji kam mám letět“ mi tento termický mág řekl „vrať se zpátky kde jsi lítal“, na dotaz „kam tím myslíš“ odpověděl „zpátky“, tak to jsem věděl zase prd, naštěstí byl u mě taky Petřík „Fusíno“ a ten mi to řekl tak jak jsem to potřeboval slyšet, „levou, kousek rovně a toč to“), taky nám dával signály na průletech a byl asistentem TM. Kluci moc děkuji.

Lítat celý týden je fakt opruz, ale bavilo mě to.